Pragocon 2010 Apophis 28. března 2018
Toto není recenze, jak se možná mnozí domnívají. Jedná se o velmi specifický pohled, který je značně osobně zabarvený. Kdo nesouhlasí, ať si třeba křičí. Kdo je na tom podobně, ať mi zaplatí panáka tequily. Mně je jedno, jak to máte s Pragoconem, já jsem vám to sem sepsal z důvodů informačních, protože jsem tam byl. Ach ano, na Pragoconu! Na tom „novém“ Pragoconu. Bohužel. Bohudík. Od čtvrtečního pozdního večera až do nedělního zamykání tříd; tak dlouho jsem byl na Pragoconu a tak dlouho jsem jej mohl vnímat, vstřebávat, porovnávat a připravovat si dotazy a kritiku na nedělní „O conu po conu”. Již takto ze začátku musím napsat, že toho bylo opravdu hodně, co jsem chtěl vypovědět, ale zároveň zůstalo ještě víc, co by pro nezúčastněného čtenáře tohoto krátkého úryvku vyznělo jen jako přehnaně detailní románově laděný popis tří a půl dne a tří nocí. Co chci říct a co bych zde chtěl zdůraznit a vystihnout, a na obyčejný příspěvek do diskuze je toho poněkud hodně, zůstalo v následujících řádcích. Připomenu jen jednou a pro jistotu, že přípona „-con“ pochází z anglického „convention“ = setkání, shromáždění, konference. Jednou velmi rozvětvenou větou: již jsem byl na lepším conu, ale tento se řadil k těm lepším, řekněme k té mnohem lepší třetině, protože zábava byla vždy, když jsem ji hledal (a našel jsem ji), jídlo a pitivo bylo, když jsem měl hlad (a našel jsem jej), lidé a přátelé byli (když jsem chtěl s nimi být, vždy jsem někoho našel), program pro fantazáky (nemyšleno počítačová „divná” herna či Yukifest apod.) byl a když jsem chtěl, byl jsem schopný si najít zajímavý a záživný program i pro sebe – náročného návštěvníka jakéhokoliv conu. Čtvrteční noc byla naplněna návštěvami, kde se dalo, potřásáním rukama a celkově tak nějak prázdnou školou, protože pátek byl se svým návalem tehdy daleko. Nyní, když se nad tím s odstupem zamyslím, to ale nebylo zas tak špatné, poněvadž každý časný návštěvník se stihl rozkoukat v oné nehektické atmosféře klidu a ticha prázdnějších chodeb. Už tehdy jsem si všiml několika zásadních „viditelných‘ chybek“ – chybějící mapky, pozdní tisk aktuální verze programu, podivně organizovaná čajovna (půjčit si skleněnou konvici bylo nereálné), neřešený chaos v rozmístění programu… Toto málo však nebylo nikterak závažné, aby člověk první půlden protrpěl. Noční one-shot přetáhnul nejen náladu jistojistě do kladných hodnot. Pátek začal již tradičně velmi brzy, konkrétně budíčkem něco kolem půl osmé, který měl co do pozice hodin nepříjemně mnoho společného s usínáním v půl čtvrté. Rychlá snídaně, stále ještě z vlastních zásob, a probrání se nad umyvadlem pod tekoucí studenou z kohoutku bylo nutností. Program se rozjížděl pomalu, sebejistě, na druhý až třetí rychlostní stupeň. Přednášelo se, diskutovalo, debatovalo v čajovně a jinde, hrálo na konzolích, deskovky na stolech jen svištěly. Tehdy mi také začala vadit počítačová herna přímo uprostřed schodiště. Ideální místo srazů a záchytný bod. Skvělý flek pro přečtení čerstvě vytištěného velkoformátového programu. A celou pozornost zde na sebe strhávala jistá premiéra v Čechách. Nemám rád tyhle populistické akce, takže ne každý s tím musí nesouhlasit podobně jako já. Druhý den Pragoconu končil opět one-shotem. Jestli to nebylo proto, abych si nějak vrátil zaplacené vstupné, abych měl za co jíst další dva dny a abych se necítil tak ždímán. Podařilo se, opět jsem šel na kutě kdesi v brzkých ranních hodinách. Pátek byl již na počty lidí bloumajících po neoznačených chodbách (mapě podobný plánek byl v „extra“ brožurce, kterou s sebou mimochodem takřka nikdo nenosil) bohatší. Jakožto ostřílený čtvrtečňák jsem je mohl navigovat, vyřvávat nadcházející program linie DračiDoupě.cz, pod níž jsem byl zapsán, a nadále jsem srazoval, debatil a nechával se poučovat na přednáškách. O tom totiž con, dle mne, především je. A ano, občas jsem také něco málo pojedl v bufetu, neb teplý toast… je teplý toast. Bufet fungoval rychle, bezpečně, cenově přijatelně. (Až na Kofolu – vydřiduši!) Abych nezapomněl – byla fireshow, byli první zajímaví „TOP“ hosté. Už to v Modré škole začínalo vypadat jako na conu. Sobota, neboli velké finále, byla nejvíc nejlepším nejdnem celého Pragoconu. Proč? Protože prostě proto! Zajímaví hosté, hromada účastníků, spousta programu (tou dobou byly již všechny linie přítomny), spousta lidí, snědl jsem spoustu toastů :-) se slaninou – energetický deficit prodloužených nocí již ťukal na padající oční víčka. Brzké vstávání nedoporučuji komukoliv, kdo ponocuje a neumí se rychle vzpamatovat, zvláště pak ve chvíli, jakou je vlastní přednáška, byť odpolední. Není nejlepší jen tak si na ní zívnout, aby řeč nestála a okysličila se krev. Stalo se. Ohlasy veskrze dobré. Nikterak negativní, pár lidí se stavilo i pro materiály. Potěšující. Účast mizerná, z čehož plyne poučení pro příště: pokud jedete pod jinou než vlastní linií, zajistěte si propagaci sami – oni to za vás ti nad vámi možná udělají, ale ne tak, jak si představujete. Většinu soboty jsem prochlastal – v čajovně. Nad šálkem čehokoliv louhovaného (čaj, káva, ponožky?) se totiž nejlépe kritizovala aktuální situace conu a to, co Vaškovi omlátíme večer a další den o hlavu. Je pravda (pravda jako faktická skutečnost), že jsem měl tendence vzít to s Maelströmem do hospody, ale odešli ve chvíli, kdy jsem zrovna s děvčaty ze Slovenska rozjížděl stavbu obří věže z dřevěných kostek. Ty návraty do dětských let! Jen víc a houšť! Je vcelku (ne)podstatné (jak pro koho), že hromadu programu jsem nestihl vidět ani z dálky. Klasický problém „příliš rozsáhlého“, „největšího“, „nejlepšího“ a s „nejvíc lidmi“ conu. Zda je to dobrá cesta, uvidíme snad příští rok, zda těch lidí přijde ještě víc – mně osobně to příliš nevyhovuje, od začátku prohlašovat, že kvůli sponzorům chceme být ti NEJVĚTŠÍ, protože na velikosti a rozsahu přece zas tolik nezáleží. Nakonec jsem byl v neděli mírnější a méně nepříjemný, než jsem prapůvodně zamýšlel. Mohl za to nejspíš výtečný celonoční one-shot v koprodukci s vypravěčem Sargoldem (ano, tuto přezdívku si zapamatujte a přijďte každé úterý do čajovny Shangri-la v Praze, bude strašně moc (!) rád). Vystřídalo se šest hráčů, celou dobu na ně byli dva vypravěči, jeden hodný a druhý zlý. Vzniknul jakýsi pseudosystém mezi FATE, Střepy snů a Wushu, gradace děje až k hranici splnitelnosti a líbivosti všem zúčastněným. Skončili jsme krásným finále o půl desáté, kdy jsme na sebe přes desku stolu pokřikovali, co děláme. Jídelnový stůl byl tehdá pln talířů s toasty, chleby a snídaňovým menu bez plátkového sýra a vajíčka (chyba!). Největší devizou byla čerstvost pečiva a nulová (ano, pár metrů) vzdálenost herního území od okýnka výdeje. Nejemotivnější vzpomínky na Pragocon jsou odsud. A pak… pak jsem šel bojovat za svou pravdu s panem Pravdou. Jen kdyby nebylo tolik toho „předtím“, těch neshod (sic!), měl bych z toho mnohem víc pozitivního, páč takhle to bylo takové – poznamenané. Jen kdyby byla konvice v přednáškové místnosti. Jen kdybych nebyl cizincem v pro mne neznámé linii. Jen kdybych otevřel ještě častěji hubu a ozval se vedení, že chceme tohle a tamto. Pro příště - jednat, okamžitě a střelhbitě, je to ve vlastním zájmu o přežití. Po conu je již pozdě vzlykat nad děravou sítí na rybičky. Neděle tedy plynule prodloužila sobotu. Jejím pokračováním byl pohodový, klidný a hlavně zajímavý dopolední program, jenž se kupodivu rychle a nečekaně přehoupl přes polední hodinu a pokračoval časným odpolednem, kdy se již balilo a vyhazovalo ze tříd do šatny. Ta fungovala excelentně, zavazadla vydávala s rychlostí běžícího skřeta se zapálenou pochodní zaraženou v zadnici. Chválím. Recepce a už si jen vybrat peníze za program, za hraní, za co se ještě dalo. Zjistit nějaké ty nejasnosti pro přátele, pořešit je, vyřešit, zaplakat nad neschopností jistých konkrétních lidí (oni vědí) a pak už jen zmizet. Domů, odložit batoh, vyložit jeho vnitřnosti, zapnout pračku, vyměnit obsah kapes, převlíknout se, umýt obličej a šup do čajovny na poConový sraz, který kvalitu Pragoconu zvedl o 100 %. Ostatně – tak už to bývá každoročně, že to nejlepší se dá zažít na akci po akci. Vyprávění historek, vzpomínání na epické hlášky, situace, štěstí v neštěstí. To je paráda. Jen jestli za to nemohlo to skvělé jídlo, jehož popis mi editor zakázal, a korbel piva. Sečteno, poškrtáno, odečteno, dvakrát podtrženo: Pragocon žije dál. Určitě byl tenhle ročník jiný, víc „organizovaný“ a „vnuceně organizovaný“ (vlastní pracovní PC s projektorem prý můžeme, ale P.Š.T.), jenže - za jakou cenu? Český fandom (fanouškovská komunita) je rozdělený na ty, co FF (FestivalFantazie) ano a FF ne. A pak jsou také tací, kterým je to jedno, hlavně že je nějaký ten con a že jsou tam lidi, kvůli kterým tam jedou. Mezi ně patřím i já. Je to přeci konference, setkání, program pro ostatní lidi stejné krve. Bylo to drahé? Jasně, říká se to. Kdo přijel až v pátek odpoledne, udělal nejlépe, protože od čtvrtka do pátečního odpoledne nebylo příliš návštěvníků a možností poklábosit – tou dobou byly na conu převážně organizátoři, lidé od programu či lidé, kteří měli s programem přímo nebo nepřímo co do činění. Zase na druhou stranu, kdyby více lidí přijelo už na začátku, nemohl bych psát tu větu o výhodnosti pozdějšího příjezdu. Rub a líc. Pragocon 2010 byl částečně podobný těm Pragoconům, které mám ještě v živé paměti z roku 2007 (Luka), anebo před dvěma lety (gym. Buďánka za Smíchovem) – i když už tam bylo znát, že někde někdo přestává mít čas položit základy pro organizátory linií, potažmo pro individualisty a lidské chování a jednání. Pragocon bude v roce 2011 patrně (doufám v to!) o kus lepší než ten z roku 2010. Byl na novém místě, které bylo obzvlášť pro zmlsané Pražáky daleko, až na konečné metra C (nikdo jiný si nestěžoval), ale které má potenciál být dostatečně dobře oddělující různé sekce, které se vesměs navzájem nechtějí rušit, vidět, slyšet, cítit. Na další ročník Pragoconu pojedu s chutí. A opět to dám Vaškovi na „O conu po conu“ sežrat i s tou snídaní, kterou od kohosi podřadně alpinisticky zaměřeného dostal. Zařvu si tak jako vždy a bude mi hned líp. Angeluss „Z mého pohledu se letošní Pragáč vydařil. Jako největší přínos vnímám návrat starých dobrých linií a profi organizaci. Mouchy se samozřejmě našly, ale na rozdíl od minulých let je řešili spíš orgové než běžný návštěvník. To nejzajímavější se ovšem dělo až po Pragoconu. V neděli odpoledne jsme uspořádali velkou afterparty v čajovně, kde se objevili zástupci snad všech českých RPG webů. Čajíček nás příjemně naladil, a tak se krom klasické zábavy stihly probrat jak pocity a zážitky z conu, tak třeba i problémy a vize jednotlivých webů. Ještě víc mě těší, že by celá sešlost mohla vést i k nějaké meziwebové spolupráci, která v současné době dost pokulhává. Určitě by to trochu rozvířilo dění našich usedlých webů a poskytlo nějakou tu novou zábavu.“ Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v únoru 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]