Mytologie – Mayská mytologie Moire 13. března 2018
Mesoamerický národ Mayů, který obýval oblast poloostrova Yucatánu a jeho okolí, proslul v moderním podvědomí především svojí vyspělostí, která se v mnohém vyrovnala vyspělosti kultury evropské. Od plně vyvinutého psaného jazyka přes fascinující umělecké výtvory až po nesmírně exaktní matematický a astronomický systém je mayská civilizace podivuhodná a není divu, že v mnohých vzbuzuje zájem. Mayská kultura, a především mytologie je dosud zastřena tajemstvím možná také proto, že nejstarší písemně dochované mýty pocházejí ze 16. století, ačkoli vývoj mayské civilizace dosáhl svého vrcholu kolem 9. století. Dá se předpokládat, že tyto dokumenty jsou stoletími ústního vyprávění a neustálého pozměňování pro potřeby vypravěče, nepřesným a mnohdy i výrazně redukovaným svědectvím o mayské víře – nemluvě o tom, že k zápisu těchto mýtů došlo až po španělské invazi na Yucatán. Podobně tomu bylo se záznamem severských mýtů, ke kterému došlo až po christianizaci Skandinávie. Je tedy velice pravděpodobné, že v tomto procesu došlo k úpravám obsahu ve snaze jej zpřijatelnit pro křesťanskou obec. Mezi nejdůležitější dokumenty popisující příběhy z mayské mytologie patří Popol Vuh, Kniha komunity obsahující především mýtus o stvoření světa a lidstva a o vzniku Slunce a Měsíce. Podle Popol Vuh byli první lidé, které bohové stvořili, nedokonalí. Jejich těla, vymodelována z hlíny, nebyla schopna citů, pohybu ani řeči. Když si to bohové uvědomili, zničili tyto polotovary. Ve snaze napravit svou chybu se pokusili tito tři bohové, dohromady zvaní ‚Srdce Nebes‘, vytesat lidi ze dřeva. Tato stvoření sice uměla mluvit, ale neměla v žilách krev a postrádala duši. Stvořitelé ve vzteku rozštípali další svůj omyl. Až třetí pokus se podařil, když ‚Pravé Lidi‘ vykonstruovali z kukuřičných klasů. Mnoho ze starých mayských tradic a jejich náboženství zůstává stále neprozkoumáno a hlavně nepochopeno. Mayové, stejně jako většina ostatních před-moderních kultur věřili na tři základní úrovně existence – nebe, Zemi a podsvětí. Zatímco nebe je doménou Kinich Ahau, boha slunce, a Itzamny, tajemného boha stvořitele, podsvětí vládli staří bohové smrti a rozkladu. Mayové věřili, že noční nebe je oknem, které ukazuje nadpřirozené bytosti, bohy a místa a ve kterém se prolínají všechny tři existující úrovně. Zkoumali jejich konstelace a interpretovali významy pohybů hvězd v různých ročních dobách. Mayský pantheon není tak přímočarý jako třeba pantheon řecký. Řečtí bohové měli každý přesně určeno, které sféře života, světa a přírody který z nich vládne, kdo je s kým příbuzný atd. – příklady není třeba jmenovat, řecké báje a pověsti jsme museli číst všichni. U Mayů je to jinak. Každý z bohů sice je spřízněn s nějakou oblastí a má své distinktní aspekty, ale právě díky nim splývají jeden v druhého a je těžké je rozeznat právě proto, že žádný aspekt ani vlastnost nejsou unikátními a jedinečnými poznávacími znaky jednoho konkrétního boha. Neexistuje přesné rozlišení mezi zlým a dobrým bohem a ne vždy je ‚dobrý‘ tou obdivuhodnou vlastností. Bohů a polobůžků existuje v mayském pantheonu nepřeberné množství a jenom málokteří se v různých zdrojích vyskytují pravidelně, nebo více než jednou či dvakrát. Na toto má jistý vliv i mayská závislost na astronomii a astrologii a jejich spoléhání se na cykly. To, co bylo vhodné v jednu dobu, se díky změnám na nebi mohlo v příštím období stát nepřijatelným. Proto je nestálost v mayském náboženství jednou z nejtypičtějších vlastností. Cyklus života kukuřice přitom hraje centrální roli v Mayském náboženství. Proto také mayská kukuřičná božstva jsou hlavními postavami pantheonu. V mayské ústní tradici je kukuřice zosobněna jako žena, na rozdíl třeba od rýže v jiho-východní Asii. Přesto se zdá, že mayská předšpanělská aristokracie preferovala personifikaci kukuřice jako muže. Zajímavé je, že žádný z těchto tak důležitých bohů nebo bohyň nemá specifické jméno, lépe řečeno žádný se nevyskytuje dostatečně pravidelně aby bylo možné o něm zjistit něco víc. Obecně se však dá říci, že se téměř výlučně jedná o boha mladého, jehož vzhled byl považován za ideál tělesné krásy, byl také vzorem pro společenské chování pro Máye klasického období. Mayové věřili v cykličnost času, rituály a slavnosti byly velmi úzce spojeny s nebeskými a zemskými cykly, které pozorovali a zapisovali do různých kalendářů. Úkolem kněží bylo tyto změny interpretovat a věštit z nich výhled do budoucnosti i minulosti, podle vztahů a podobností s již existujícími kalendáři. Také bylo jejich úkolem určit, které úkony, obřady nebo bohy je vhodné v nadcházejícím období vzývat a provádět. Mayové si mysleli, že znát minulost znamená znát cyklické vlivy, které pomáhají formovat současnost, a pomocí znalosti vlivů, které utváří přítomnost, mohou pozorovat cyklické vlivy, které ovlivní budoucnost. Mayové, stejně jako jiné středoamerické kultury, praktikovali rituály, součástí kterých bylo obětování. V předšpanělské době byla obětována menší zvířata jako krocani, ryby nebo například jelení maso. Při zvláštních příležitostech, mezi které mimo jiné patřilo těžké onemocnění panovníka nebo královský pohřed, byli obětováni i lidé. Při jednom z hlavních způsobů obětování dotyčnému, jehož ruce a nohy byly znehybněny, kněz rozřízl hrudí koš a vyrval z něj ještě bijící srdce k uspokojení bohů. Mezi další způsoby patřily dekapitace, prostřelení šípy, shození do propasti nebo stáhnutí z kůže. Součástí mayských tradic bylo také sebeobětování, které provozovali především vysoce postavení členové společnosti a rodinní příslušníci panovníka. Při obřadech tohoto typu se účastníci řezali na různých částech těla, od ušních boltců přes jazyky až po pohlavní orgány, malými, ale velmi ostrými noži. Bohužel nemám dostatek prostoru věnovat se všem stránkám fascinující mayské kultury, protože esej o nich by nezabral kratičký článek do nadšeneckého časopisu, ale soubor knih. V tomto pojednání jsem se snažila podat alespoň ty nejzákladnější a nejzajímavější součásti co nejjednodušeji, ale zároveň tak, aby to laiky potěšilo a odborníky neurazilo. Doufám, že aspoň v někom tenhle článek zanechá jiskru zájmu a ochoty hledat dál. Znovu opakuji, že mnoho z dědictví, které po sobě tato tajuplná kultura zanechala, nebylo dostatečně prozkoumáno a v některých případech ani objeveno – možná tyto objevy čekají na jednoho z vás. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v červnu 2009.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]