Sága Wielmská: Riswenův hněv Perilan 29. listopadu 2005
Patriarcha seděl ve zdobeném křesle a se založenýma rukama poslouchal sáhodlouhý proslov elfa na opačné straně stolu. „... A proto si myslím, vážení, že bychom ty děti měli nechat napospas osudu. Někdo je nechal v Aleche z nám neznámých důvodů, ale ať už byly jakékoli, určitě byly nezbytné. Nikdo by jinak nenechal tři bratry napospas přírodě.“ Darius si udržoval chladný výraz, ale do tváře se mu hrnula krev. „Napospas přírodě?“ začal klidně, „napospas přírodě? Každý elf široko daleko ví, že v Aleche každoročně pořádá komunita Wielmu oslavu slunovratu! Jak si vůbec můžeš dovolit, Laraele, tohle říct? Já je tu hodlám nechat! Jak můžou elfové držet pohromadě, když budou nechávat děti svého rodu stát u cesty bez pomoci?“ Larael zlostně udeřil pěstí do stolu. „I kněží říkali, že ti chlapci mohou znamenat nebezpečí!“ „Kolikrát už kněží byli neomylní, Laraele?“ zeptal se Darius s cynickým úsměvem. Na to už dvorní mág Wielmu neodpověděl. Patriarcha se po chvilce mlčení znovu ujal slova. „Ti chlapci, kteří byli předevčírem nalezeni u posvátného háje Aleche, budou žít, jako by byli mými dětmi,“ sálem se ozvalo překvapené zašumění, „a pokud Rada jinak nedá, zasáhnu právem veta.“ Sálem se rozléhalo mručení stejně káravé, jako pochvalné, ať už šlo o Dariovu rozhodnost, nebo tvrdohlavost. Halou se rozléhalo řinčení oceli. Vanyon srazil Riswenův útok k zemi a odkopl ho dál od sebe. Mladý elf se napřímil a protočil meč v zápěstí. Vanyon byl rychlejší a vyrazil do útoku jako první. Riswen klidně vyčkal na místě a první útok pohodlně vykryl, aby hned přešel do protiofenzivy. Ve své zbrklosti byl až moc rychlý, jeho učitel se mu snadno dostal za záda a podkopl mu nohy. Mladý šermíř se z pozice ležmo bezmocně podíval na svůj meč, než ho Vanyon odkopl stranou a podal svému žákovi ruku. Riswen se zlehka zvedl na nohy a starší elf ho poplácal po rameni. „Lepšíš se každým bojem,“ dodal smířlivě a usmál se. Riswen přikývl, schoval meč do pochvy a odešel. Vanyon se posadil na kamennou lavici, vytáhl brousek a začal jím zamyšleně přejíždět čepel svého meče. Do haly vstoupil Darius, oděný v prostou šedou róbu. Mistr šermíř nakrátko vzhlédl od broušení meče a opět sklopil zrak. Když byli jen sami dva, nemuseli si hrát na nějaká dvorská pravidla. „Tak jak mu to jde?“ zeptal se patriarcha, když se posadil vedle starého přítele. Vanyon chvíli beze slova pokračovat v práci. Pak se zvednul a napřáhl meč před sebe, aby se přesvědčil, v jakém je stavu. Pak ho zasunul zpátky do pochvy, zatímco Darius trpělivě čekal na odpověď. „Nebude to dlouho trvat a bude lepší než já,“ odpověděl nakonec, když ztěžka dosedl zpět na lavici. „Vážně? Myslel jsem si...“ „Ne, věděl jsi. To ten tvůj zatracenej cit pro tohle. Kdyby tu měl někdo talent na vytírání podlahy, už drží v ruce hadr. Proto jsi ho poslal ke mně, poznáš to.“ „Myslel jsem si, že má talent na boj.“ Vanyon si povzdechnul. „Kdyby jenom talent. Ten kluk přemýšlí takticky, vnímá každou nitku boje. Na elfa je to zvláštní.“ „Jenom na elfa,“ upozornil ho Darius. „Našli jsme ho náhodou. Vypadá jako elf, ale tu jistotu nemáš.“ Jeho přítel se na chvilku zamyslel. „Je výbušný... a má hodně horkou krev. Párkrát už se do mě pustil čistě ze vzteku. Zatím se mi k tělu nedostal, ale až se jednou naučí tu zuřivost používat proti nepříteli tak, aby mu byla ku prospěchu... nevím, kdo bude lepší než on,“ zatvářil se pochybovačně. Nějakou dobu seděli mlčky, když dovnitř vstoupil sluha. „Vaše lordstvo, je připravená večeře,“ řekl tiše a s lehkou úklonou opět odešel. Oba dva muži vstali. Pak se Darius ušklíbl na Vanyona. „Nevíš, ke komu z nás to vlastně mluvil?“ Oba se zasmáli a vydali se po stopách vůně, která se linula z jídelního sálu. Iseril se chvíli soustředit a pak vyslovil krátké zaklínadlo. Před jeho soukromou knihovnou se roztáhl hustý povlak ochranné magie. Pokusil se ho dotknout, ale zabrněla mu ruka od ramene až po konečky prstů. Spokojeně se usmál. Touhle bariérou teď neprojde bez správného hesla nikdo. „Teď by mi jenom scházela ztráta paměti,“ poznamenal do větru. Zaslechl šramot a ohlédl se přes rameno. Do dveří vcházel jeho nevlastní otec, Darius. Kývnul hlavou na pozdrav. „Měl by ses jít navečeřet. Ani jsem tě neviděl u oběda.“ „Nemám čas. Zrovna jsem...“ zaváhal mladý elf, jestli se má o bariéře zmínit. Jeho nevlastní otec se bystře usmál a beze slova a přešel ke knihovně. Mávnul před ní rukou a ochranný štít se rozpadl; ustal po něm jen nezaměnitelný pach magie. Opřel se o sedák křesla, potřásl hlavou a na chvíli zavřel oči. Iseril mezitím lehce otráveně pozoroval knihovnu. Darius potichu vydechl a uznale pokýval hlavou. „No, je to čím dál tím těžší.“ „Co je těžší?“ zeptal se podezřívavě jeho syn. „No, rušení těch tvých ochran,“ odpověděl a opatrně vytáhl z knihovny široký svazek vázaný v tmavě hnědé kůži. „Ale vždyť tam pořád byly!“ zaprotestoval rozladěně Iseril. „Přesně tak, vztyčil jsem svoje vlastní a nechal je přístupné pouze pro osobu jménem Iseril. Vůbec jsi asi nepostřehl, že nepotřebuješ heslo.“ „To vysvětluje, proč se mi ty ochrany zdály silnější,“ konstatoval suše. „Jak bych si jinak mohl půjčovat tuhle knihu?“ odpověděl se širokým úsměvem Darius. „Tu jsem dostal, když...“ „Když ti bylo jedenáct,“ dokončil patriarcha a se zájmem začal listovat. „No, každý máme nějaké trauma z dětství,“ pravil sarkasticky mladý kouzelník a otočil se k oknu. Starší muž přišel k němu a hodnou chvíli se spolu zcela nezúčastněně dívali z širokého okna. „Víš... je dobře, že si nedáváš velké cíle. Chce to postupné kroky.“ “Pravda, za chvíli se vypracuju na dvorního šaška,“ podotkl Iseril. Darius odstoupil od okna. „Pojď sem.“ Iseril obrátil zrak k otci. „Co je?“ „Připrav se na obranu.“ Patriarcha přivřel oči a napřáhl kupředu pravou ruku. Vzduch kolem pravačky praskal energií, která pozvolna narůstala. Iseril si zpočátku obranu připravoval trochu ledabyle, ale jakmile zpozoroval narůstající sílu otcova kouzla, přelil do ochranného pole co nejvíc magické síly, kterou dokázal zmobilizovat. Patriarcha bez jakéhokoliv zaříkávání vyslal velkou kouli elektrického náboje proti svému nevlastnímu synovi. Ten napnul veškeré své síly a očekával náraz kouzla do bariéry. Ten doopravdy nastal a kouzlo zaniklo. Iserila to natolik vyčerpalo, že ho od pádu zachránila jen zeď, stojící metr za ním. Chvíli vydechoval, zatímco se na něj Darius spokojeně usmíval. „Je mi ctí, že jsem poznal tak mocného dvorního šaška,“ pronesl s teatrální úklonou a odešel. Riswen vyšel z cechovního domu hraničářů, kde se byl podívat, jak si vede Kuwerik. Už v necelých sedmnácti letech se řadil mezi nejlepší lučištníky na Wielmském dvoře. Na hluboký hvozd Wielm dopadl povlak tmy. Mladý adept na titul mistra meče, který zatím držel v rukou jeho učitel Vanyon, se zastavil v jižních altánu zahrad poblíž sídla svého nevlastního otce. Byl podzim a kamenná podlaha byla poseta stovkami listů rozličných barev. Riswen si poslední dobou začal uvědomovat, že ve tmě vidí lépe než obyčejní elfové. Ostře studený noční vítr ho upozornil na pokročilou hodinu, ale ještě nebyl natolik nepříjemný, aby mu vadil, navíc ho bodal jen do tváře, lehká černá tunika a kalhoty ho dobře chránily před zimou. Pohodlně se rozvalil na kamenné lavičce a jeho pravačka spočinula na jílci jeho prohnutého meče. Bezmyšlenkovitě ho vytasil, mitrilová čepel se matně zaleskla v měsíčním světle a Riswena napadlo, že není nejlepší nosit Alwireth pořád při sobě. Bleskurychlým pohybem vrátil meč zpět do pochvy, když zaslechl vzdálené kroky. Kdyby to byl Vanyon, asi by se hodně vztekal, že si tu jeho žák jen tak hraje s rodovou zbraní Wielmu. Do zahrady ale nevkráčel jeho mistr, ale vysoký muž s kápí na obličeji. V pravačce svíral úzkou elfskou šavli a nějakým podivným cárem ji utíral od krve. Kus látky pak pohodil na zem a sundal si kápi z hlavy. Riswen překvapeně zamrkal a nový příchozí si prohrábl stříbrné vlasy. „Ithasse ol, niwesu,“ řekl pomalu a vystoupil na měsíční světlo. Jeho tvář měla stejnou barvu jako noční obloha. Riswen si ho přeměřil zamračeným pohledem. „Zdravím tě...“ vytřeštil oči, „synu?!“ Temný elf se spokojeně usmál. „Kdo myslíš, že tě tenhle jazyk naučil, synu?“ Riswen zalapal po dechu. Pak se podíval neznámému do očí a po chvíli jeho pohled sklouzl ke zkrvavenému cáru na zemi. Ihned ho poznal. Krev se mu začala vařit v žilách. „Jamilia?“ „Ta služka měla jméno?“ odpověděl nevzrušeně drow. Mladý elf bez jediného slova tasil Alwireth a udeřil. Jeho protivník s obtížemi prudkou ránu zablokoval a odhodil Riswena pryč od sebe. Znovu si ledabyle pročísl vlasy a sám si odpověděl: „Možná měla, možná ne. Ale já jméno mám. Jsem Uriel Ante a ty jsi Riswen Ante, můj syn.“ Riswen znechuceně zavrtěl hlavou. V očích mu planul oheň nenávisti. Uriel špičkou meče zvedl ze země kus Jamiliiných šatů. Vzal ho do ruky a vykročil ke svému synovi. Nebyl pro něj problém odzbrojit ležícího protivníka. Alwireth zařinčel, když dopadl na kamennou podlahu. Pak si klekl k Riswenovi, který se zapřel v loktech. „Co po mně vlastně chceš?!“ Uriel si přičichl k ještě čerstvé krvi. „Jednou budeš stejně jako já vědět, jak voní čerstvá krev.“ Chytil svého syna za tuniku a trhnutím ho postavil zpátky na nohy. „Víš, co chci? Chci, aby sis uvědomil, kdo jsi. Jenom zázrakem máš kůži takovou jako tvoje matka,“ na chvíli se zamyslel, „ale stejně jsem ji svedl docela lehce. A v posteli nepatřila k nejhorším,“ prohodil téměř nezúčastněně. Riswen mu na oplátku plivnul do obličeje. Urielova tvář se zkřivila do rozzuřeného výrazu a uštědřil mladšímu elfovi ránu pěstí. Pomalu se protáhl a vrátil meč zpátky do své pochvy. „Užij si to, co tě teď čeká,“ dodal pohrdavě, hodil na Riswena zkrvavený kus látky a odešel. Do altánu o pár chvil později přiběhl Larael. Změřil si Riswena, který se sotva zvednul ze země, zlostným pohledem. „Tak dlouho jsem na tohle čekal, Riswene,“ prohlásil potěšeně. „Jednou se mi muselo dostat za pravdu.“ „Laraele!“ křiknul za ním Riswen, když dvorní mág odcházel. Soudní tribunál byl připraven k vynesení rozsudku. Riswen stál v kruhu pro obžalovaného. U pasu se mu stále pohupoval Alwireth. Patriarcha Darius jako předsedající soudu pomalu vstal a snažil se marně uklidnit svůj hlas, když předčítal z pergamenu rozsudek. Obhajoba nebyla postavena nějak skálopevně a sám Riswen nikomu neřekl, kdo se v altánu toho večera objevil. „Riswen da Wielm jest usvědčen ze skutků, ze kterých byl obžalován, je prohlášen vrahem Jamilie Siart, je mu odňato rodové jméno da Wielm a je doživotně vyhoštěn ze síní Wielmu a lesů okolních.“ Jakmile Darius dočetl list, ztěžka dosedl na lavici a schoval tvář v dlaních. Modře oděná postava ve středu sálu se ani nepohnula. Halu naplnilo ticho, do kterého se po chvíli začaly ozývat kroky vedoucí ke dveřím. Riswen otevřel dveře s takovou prudkostí, že málem vyletěly z pantů. Z hrdla se mu vydral zlostný křik. S dalším výkřikem nakopl komodu, která odletěla na druhou stranu místnosti. Rozzuřeně oddechoval a po chvíli klesl na kolena. Hlavou se mu jako bušení na vrata neustále ozývala ta jedna věta: „Chci, aby sis uvědomil, kdo jsi...“ Za jeho zády se ozval přerývaný hlas. „Riswene?“ Riswen se otočil a jen stěží ovládal vztek, který v něm kypěl. Darius měl v očích slzy. „Co chceš?“ odsekl v odpověď. „Musím... musím tě požádat, abys mi vrátil Alwireth. Když už nemáš jméno da Wielm, nemůžeš... nemůžeš ho nosit.“ „Proč jsi mě tam nenechal? Proč?!“ „Kde, synu?“ „Neříkej mi synu, otče. Proč jsi mě nenechal tam, v Aleche, ať tam buď umřu, nebo se stanu psancem normální cestou? Psanec jsem tak jako tak už takhle! A ani poslední vzpomínku na tenhle domov si nemůžu nechat?! To tě ten hajzl Larael tak zmanipuloval?!“ „Larael za tohle vůbec nemohl! Našel tě tam, Jamilie byla mrtvá a tys držel cár jejích šatů v rukou! Co měl dělat?! Neřekl jsi nic pořádného na svoji obhajobu!“ „A chtěl bys slyšet pravdu?!“ zakřičel mu napůl neartikulovaně Riswen do tváře. Na to Darius neřekl nic a čekal. „Že tam přišel můj otec? Drow? A že umím mluvit jazykem temných, i když jsem si toho vůbec nebyl vědom?! A že vidím v noci mnohem líp než ostatní elfové? A víš proč?! Protože mám v žilách jeho krev! A tys mi nikdy neřekl ani slovo! Lháři!“ Darius se nezmohl ani na slovo a pomalu dosedl na židli. Nechápavě se podíval synovi do očí. „Tohle nemůže...“ „Ještě teď mi budeš lhát?! Tenhle meč si nechám, aspoň něco mi připomene, že jsem býval kdysi něco, cos měl za náhražku syna!“ Riswen se zvedl a kráčel pryč ze svého pokoje. Teď se zpěnila krev v žilách i Darius. „Nebyl jsi náhražkou toho syna!“ křikl na něj ostrým, stále ještě přeskakujícím hlasem. Riswenovi se před očima začaly točit rudé kruhy. Bez jakýchkoli myšlenek, úplně ovládaný hněvem, v otočce vytáhl z pochvy Alwireth a rozsekl svému nevlastnímu otci hrudník. Patriarcha překvapeně pootevřel ústa a v setrvačnosti se sklátil k zemi. Riswen chvíli pozoroval stružku krve, která stékala po čepeli jeho meče. Čepel se skoro dotýkala jeho vlasů a ve tváři měl vepsaný nečitelný výraz, když pozoroval svíjející se tělo Daria. Zamrkal a po tváři mu stekla slza, zatímco vyloudil na rtech slabý úsměv. Horký hněv byl pryč, vystřídala ho chladná nenávist. Křik hádky přivolal strážného ze třetího patra patriarchova domu. Jakmile spatřil Riswena se zkrvaveným Alwirethem, díval se do tváře zračící bezmocnou bolest i chuť po odplatě. Strážný na nic nečekal a vrhnul se dopředu. Protivník mu jednoduchým šermířským trikem vypíchl zbraň z ruky a proklál ho mečem naskrz. Pak se sklonil k Dariovi, který lapal po dechu, a obrátil ho na záda. Chytil ho za pravou ruku a sundal z prsteníčku Kerichen, odznak patriarchy lesního dvora. Zvedl se a napřáhl k poslednímu úderu. Vtom se ve dveřích objevil Iseril. Riswen na chvíli s rozhodující ranou zaváhal a tím poskytl čas svému bratrovi, který v mžiku vyčaroval nad tělem svého nevlastního otce i učitele ochranný štít. Čepel se odrazila od štítu a Riswen se odpotácel stranou. Pak si všimnul svého bratra a vrazil mu ránu jílcem meče. Mladý kouzelník dopadl do rohu místnosti a z obočí mu začala po tváři stékat krev. Riswen k němu přišel a špička Alwirethu se zastavila kousek od Iserilova krku. Pak se na chvíli zamyslel. „Jen počkej, bráško, budeš na tom úplně stejně, jako jsem já,“ řekl, když zasunul rodovou zbraň do pochvy a odešel tajným postranním schodištěm, které znal jen on a patriarcha. Iseril se po chvíli vzpamatoval a dopotácel se k Dariovi, ze kterého pomalu unikal život. Vynaložil veškerou zbylou magickou sílu, aby v něm život udržel aspoň o chvíli déle. „Iserile?“ patriarcha na chvíli otevřel oči. „Jsem to já, tati,“ odpověděl mu. „No, tak se toho dvorního šaška asi dočkáš, o ničem jiném totiž místo patriarchy ani není,“ pokračoval s ironickým úšklebkem Darius. Z koutku úst mu začala vytékat krev. Iseril si nedělal naděje, a tak jen krátce přikývl. Saurendil ve tváři opět trochu zvážněl. „Byl jsem ale vážně hlupák, když jsem si toho nevšimnul,“ v jeho hlase se na chvíli zračila nevídaná tvrdost. Pak vydechl naposled. Poslední ze strážných bez jediného hlesnutí dopadl k zemi a Riswen pokračoval dál. Srdce už nemělo chuť vyskočit ven z těla, v rukou cítil podivně chladivou jistotu. Měl dojem, že právě teď dělá něco správného, něco naprosto přirozeného. Naposledy se otočil za obrovským stromem, který byl obestavěný příbytkem patriarchy. Znechuceně si odplivl a mezi sevřenými zuby mu uniklo jediné slovo: „Domov...?“

Názory a komentáře ( 0 /18 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aandromeda	1
Adelka	1
Alichai	1
DonSimon	1
Elfiperi	2
Emma	1
Ferro_the_King	1
HadejKdo	2
Heldret	1
Jajulena	1
Jase	1
JokerS	2
Jon	1
Kanyapi	1
Liep	1
Lordamen	1
Lutus	1
Meladyanne	2
Mennolly	1
Mofik	1
Nefer	1
Nevyn	1
Odileth	1
RickDevon	1
Romualdo	1
Stajnko	1
Trpasle	2
Tufak	2
Vexar	1
Wessna	1
Winitar	2
Yavanna	1