Point Break Stranger 5. listopadu 2020
Stalo se to jednoho podzimního dne. Možná mne mělo varovat, co se přihodilo ráno, nebo snad to počasí, dávající svým svébytným způsobem najevo, kam si můžeme strčit náš pokrok a civilizaci. Technický personál se míhal kolem jako hejno hmyzu, když nadzvednete kámen, a snažil se uklidit nečekanou ranní paseku. Já jsem ale zamířil právě na místo, které jsem včera večer sám pečlivě zkontroloval. Vedla mne intuice nebo jen obyčejný strach? Když jsem se blížil, chloupky po celém těle se mi postavily zvláštní směsicí hrůzy a vzrušení. Poslední zatáčka a pak už to uvidím. Vidím, že jsem měl pravdu. Je pryč. Ve tváři se mi zračil šok, napětí a hněv. Bylo to nevyhnutelné, dobře jsem si to uvědomoval celou dobu. Upozorňoval jsem ostatní, že k tomu nesmí dojít, přesto se tak stalo. Kolem mne proběhl další z techniků řešící aktuální problém. To jsem jediný, kdo si uvědomuje, jak nicotné jsou technické problémy, když čelíme tomu, co jsem nalezl já? Vyrazil jsem tedy za hlavním technikem. Jen omezené množství lidí sem má přístup a on je všechny zná. Nebyly zde žádné známky násilného vniknutí, takže to zcela jistě musela být práce zevnitř. Nemohl jsem ale věřit nikomu. Dohnal jsem ho u vstupu do serverovny. „Kde je?“ Vypálil jsem na něj okamžitě. Chtěl jsem ho zaskočit, překvapit, vyčíst z jeho tváře jakoukoliv informaci, nad kterou neměl čas přemýšlet. „Co… o čem to mluvíš?“ Reagoval zmateně. Snažil se získat čas? Snažil se mě zmást zdánlivou nevědomostí? Musel jsem na něj zatlačit. Tvrdým úderem do tváře jsem ho poslal do serverovny a zabouchl za námi dveře. Nebyl čas ztrácet čas a účel světí prostředky. Pokud použití násilí znamená, že se dříve dostanu k odpovědím, tak jsem neměl jinou možnost. V sázce bylo příliš. Překvapivě rychle vstal na nohy a vrhnul se proti mně. Tím zcela jasně ukázal, že ví víc, než mi tvrdí. Po krátké šarvátce jsme oba skončili na zemi. Natáhl jsem ruku k nedaleké krabici a vytáhl z ní síťový kabel, který jsem mu utáhl kolem krku. „Mluv! Vím, že něco víš, tak mluv!“ Vyzýval jsem ho, ale odpovědí mi bylo jen zatvrzelé chrčení. Hlavní technik se mi pod rukami zmítal. Snažil se vymanit z mého sevření, ale marně. Trvalo to překvapivě dlouho, než polevil a bezvládně se sklouzl na podlahu. Otřel jsem si opocené čelo a pohlédl na něj. Nebylo cesty zpět. Má mise byla příliš důležitá. Prohledal jsem mu kapsy, ale v nich byla jen jeho čipová karta. Možná měl komplice? Možná byl nevinný? Přihlásil jsem se jeho kartou do systému. Musel jsem zjistit, kdo další tady v noci byl. Jen jeden další technik měl dnes v noci pohotovost. Nikdo další tu nebyl. Bylo to tedy jasné. S kartou hlavního technika v kapse jsem vyrazil do řídící místnosti. Dveře za mnou zacvakly. U monitorů seděl jeden z techniků. Otočil se. „Co tady děláš? Sem přece nemáš povolený vstup.“ Byl zmatený. Nebo jsem mu zahlédl v očích strach? Nervozita a očekávání? „Vím, žes to byl ty. Vím, cos udělal.“ Oči se mu rozšířily. „Netuším, o čem to mluvíš.“ Lhal. „Nemá smysl mi lhát… nikdo jiný krom tebe tu dnes v noci nebyl…“ „Hele fajn… dobře… ale na tohle jsme pojištěný. Byla to blbost, já vím, ale to se spraví,“ začal se rychle omlouvat. Tohle nestačilo. Potřeboval jsem odpovědi, ne omluvy. Ze stolu jsem sebral tužku a zabodl mu ji hluboko do boku. Vyjekl bolestí. „Kde je?!“ Křikl jsem na něj. V očích opět falešné zmatení. Než stihl cokoliv říct, zatlačil jsem ho do křesla a bodl několikrát znovu. „Musím ho najít, cos s ním udělal!“ Tlačil jsem na něj dál. Horká krev mi protékala mezi prsty. Malá daň za odpovědi. „Co… co blbneš. Já nevím, o čem mluvíš!“ Křičel na mě a marně se v křesle vzpouzel. Zatlačil jsem hlouběji, až tužka praskla. Odstrčil mě a vrhl se na mě. Polovina tužky se mu zabořila do krku a přerušila tepnu. Po několika okamžicích vydechl naposledy a připravil mě tím o možné odpovědi. Byl jsem ve slepé uličce. Ani on u sebe nic neměl. Pohlédl jsem na monitory. Uklízeč… ještě on tu dnes v noci byl. No jistě! Ten ví, kde jsou kamery a jak se jim vyhýbat. Zná toto místo a všechny místnosti lépe, než kdokoliv jiný. Dávalo to smysl. Z rukou mi kapala krev, ale můj úkol byl přednější. Uklízeč byl zrovna v kanceláři vedle té mé. Vrazil jsem za ním. „Kde je?!“ Rozkřičel jsem se. Pohlédl na mě a ve tváři se mu zjevila hrůza a strach. Uvědomil jsem si, že krev mám nejen na rukou, ale i na tváři. „Co se vám stalo?“ Zeptal se s předstíraným zájmem. Chytil jsem ho rychle pod krkem. „Kde.. JE?!“ Udeřil jsem na něj znovu. „Co, pane?“ Zeptal se a zalapal po dechu. Naklonil jsem se blíže. „Můj hrníček… ten s Garfieldem…“ „Uklidil jsem vám ho do stolu! V noci jsme dezinfikovali všechny stoly, tak jsem… nechtěl, abyste v něm měl svinstvo.“ „…Ou…“

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Ailinel	1
Argen	1
Cologero	1
Elanius	1
Gloriaventi	1
Guner	1
Nargelas	1
Rohi	1
SaSSaZu	1
Selima	1
Tangerine	2