|
Evokovalo to ve mně báseň Mohylového ducha z Pána Prstenů:
Chladni, ruko, srdce, kosti,
v chladném spánku do věčnosti,
na kamenném chladném loži,
dokud slunce nedohoří.
Černý vítr hvězdy svane,
na zlatě spát nepřestaneš,
až temný pán pokyne,
a zem s mořem zahyne.
Nevím proč, proto mě tento počin zaujal. Nikde žádné násilí, co se veršů týče. Plynou si ve své hořkosti až do neblahého závěru a zůstává po nich nasládle-hořká pachuť na horním patře.
Nebudu ti říkat jen tak dál, mám husí kůži z nálady, co ti možná pomohla psát a možná ne. Co já vím... ale ráda bych tě viděla spíše v kategorii Próza... jsem sobecká, že?
Báseň je krásně použitelná i do fantasy dobrodružství. Vivat. Neproslunila jsi mi den, ale ta melancholie je také velmi příjemná.
Výborně. A buď svá.
|