Trym: Lidé potřebují nepřátele Bizarro 12. dubna 2018
Mnozí uživatelé Dark Age ho nemají v oblibě kvůli jeho odlišným postojům vůči serveru. Jaký názor na to má on sám a co všechno na sebe tento student religionistiky prozradí se dozvíte právě zde. Zdravím tě, Tryme. Na úvod se čtenářům malinko představ, ať přesně vědí, koho jsme pro rozhovor ulovili tentokrát. Zdravím. Před-stavit? Tak já se před vás stavím, čtenáři: je mi dvacet čtyři, jsem nadšený student religionistiky na FF UK (jsem jeden z těch šťastných, pro které je škola koníček): jak z mého zaměření plyne, zajímám se o náboženství a filosofii v jejím původním významu, čili o všechno, nad čím stojí za to přemýšlet. Snažím se vydatně číst, poslouchat hudbu a sledovat filmy, to jsou moje tři nejoblíbenější dráždidla. Rád se potloukám Prahou, což je město, které mě nepřestává v dobrém i ve zlém fascinovat, a mám tu (místy pochybnou) čest zde už dva roky bydlet. Uvedl bys konkrétněji, co tě v dobrém i ve zlém na našem hlavním městě fascinuje? A ta Praha: v dobrém mě fascinuje krásou, což je sice vágní tvrzení, ale krása města se špatně převádí do jazyka, běžte se v noci podívat na nasvícené chrliče na Katedrále a uvidíte sami. Nad negativy bychom se mohli rozčilovat dlouho, ale příklad za všechny: děsí mě všemožné výstavby, na nichž se tu pracuje nebo kterými se hrozí. Palladium, Blanka, blob… to nejsou šťastné projekty. Už víš, kam zamíříš po škole? Osobně si třeba nedovedu moc představit, jaké má student religionistiky uplatnění. Na uplatnění se mě ptá leckdo, já si ale myslím, že otázka je položená principiálně nesprávně: spíš by bylo lépe se ptát, co mi religionistika dává. Přepočítávat vzdělání na budoucí výdělek mi přijde poněkud materialistické, takhle já neuvažuji. Nedělám si dlouhodobé plány, věřím však, že vládnu mnoha talenty, díky nimž si na živobytí vydělám. Co ti tedy religionistika dává? A když už jsi to nakousnul, jakými talenty podle svého názoru vládneš? Religionistika mi dává vhled do jedné z antropologických konstant, což je náboženství (nebo šířeji: lidské povědomí o uspořádání a smyslu světa). Vždycky jsem toužil rozumět smyslu všeho tady (nebo aspoň mít příležitost poznat různé názory na toto téma a nějak se vůči nim vymezit) a díky tomuto oboru se toho dozvídám spoustu. Nezlobte se, gentleman se svými talenty neholedbá. Ale čistě pro legraci to teď celé otočím: za jednu z jistot svého budoucího profitu považuji talent Čechů neumět anglicky. Vraťme se ještě k tvým koníčkům. Co přesně máš nejraději z četby, hudby a filmů? Čtu hlavně věci, které se týkají mých studií: na FF toho člověk musí přečíst spoustu, a když si šikovně vybírá, dostane se k nesmírně zajímavým materiálům – naposledy mě třeba zaujala Apoteóza vykořeněnosti od ruského existencialisty Šestova. Když už výjimečně uhnu k beletrii, pak sahám po svých oblíbencích z mládí, jmenujme třeba Bukowského nebo van Gulika, to jsou autoři, kteří mě určitě hodně ovlivnili a žádné z jejich děl mě nikdy nezklamalo. V hudbě jsem všestranný eklektik. Pravděpodobně by se hodilo uvést nějaké názvy, takže povím, že za minulý týden jsem nejvíc poslouchal Current 93, Meshuggah a Cypress Hill, což o mém vkusu v důsledku nevypovídá vůbec nic. Co se týče pohyblivých obrázků, preferuji drama všeho zrna. Jestli chcete tip na něco, co je aktuálně v kinech, běžte na Agoru, to je dobrý film. Přesuňme se teď trošku někam jinam. Co tě sem na DA přivedlo? Náhoda, jak už to tak chodí. Měl jsem nějaké potíže s ovladači na PC, což jsem řešil změnou OS na pro mě tehdy neznámý Linux – a jelikož se mi zprvu nechtělo vrtat v emulátorech, abych si mohl dopřát nějaké to příležitostné hraní her, rozhodl jsem se hledat zábavu jinde. Vzpomněl jsem si, že prý existují servery, kde se dají hrát textová RPG online, zadal jsem něco v tom duchu do vyhledávače a jako první klikl na Darkage. Proč tě zaujalo zrovna textové RPG? Hraješ snad ještě na jiných serverech podobného typu? Textové RPG mě zaujalo proto, že jsme zhruba tou dobou ve skupině opustili hraní Dračáku na úkor deskových a karetních her, tak jsem hledal nějaké nové RP vyžití – což s odstupem hodnotím jako správný krok, protože mi psaní vyhovuje víc než hra na živo. Důvody pro to jsou banální, ale stejně by na ně směřovala další otázka: je dobré, že se na internetu můžou sejít špičkoví hráči z různých koutů republiky, všelijaké formy šeptání a obesílání jednotlivých participantů umožňují mnohem dramatičtější hru a soupeření postav a v textu se leckdo více odváže, odpadá pocit trapnosti, který v živém hraní nastává poměrně hojně a hru devalvuje. Kromě DA zkouším štěstí také na Aragornu, polehoučku. Zatím jsi úřadujícím vítězem Velké hry. Jaký jsi měl pocit, když jsi ji vyhrál? Neměl jsem žádný pocit, mně jsou tyhle legrácky celkem jedno. Není tajemstvím, že celý systém expů, her na život a kostiček mi přijde spíše úsměvný. Některým čtenářům je asi známo, že jsi tuhle problematiku částečně probíral v Duelu s Hrunem (uveřejněn v listopadovém čísle loňského roku, pozn. red.). Mohl bys nám přesto ve zkratce sdělit, co konkrétně ti přijde úsměvné, případně jak bys to změnil ty, kdybys mohl? Samotný ten „duel“ mi přijde úsměvný, jelikož Hrun vůbec nepolemizoval s mými východisky, ale stanovil si východiska zcela jiná, pro jeho argumentaci výhodná. I tak dobře, ten článek (původně to vůbec žádný „duel“ být neměl) byl takový můj poslední výstřel ve snaze vstupovat s DA systémem do dialogu a nedej bože se pokoušet něco měnit. Tato snaha se ukázala jako marná, DA systém je prostě nějak nastavený a měnit se nebude, zaujal jsem tedy vůči němu stanovisko, které mi připadá nejmoudřejší, totiž indiferenci: beru DA, jak je mi dáváno. Proto vám nesdělím, co bych zde měnil a proč, pokud to někoho vážně zajímá, ať zalistuje starými Mirrory nebo si prohlédne příslušná fóra. Nevidím důvod, proč bych měl na těchto stránkách opakovat něco, co už bylo nesčetněkrát řečeno a zamítnuto, případně zameteno pod stůl. Dobrá, páčit to z tebe nebudu. Údajně tu kdysi existovala (možná stále je) určitá skupina lidí, kteří tě, ať už kvůli tvým názorům či něčemu jinému, moc nemuseli a dávali to veřejně na fórech a krčmách najevo. Co si o tom sám myslíš? Lidé potřebují nepřátele, to je také určitá „antropologická konstanta“. Pokud jedinec vybočuje ze stáda, někomu to může připadat jako sympatická revolta, pro jiného je to nepřípustný excentrismus, který zpochybňuje posvátné hodnoty. Já rád zpochybňuji všelicos, proto se stává, že někomu tu a tam zbourám soukromý oltáříček, zvláště pokud se jedná o stavbu chatrnou. Na DA už antagonismus vůči mé osobě zapadal prachem, protože jsem nad místní komunitou zlomil hůl a „veřejně“ se neprojevuji; přijde mi nicméně vtipné, že titíž, co vystupovali proti mně, teď obdobně halasně vystupují proti jiným – oni zkrátka potřebují proti někomu vystupovat. Z DA to bohužel dělá trochu totalitní prostředí, ale to mě už nepálí. Teď trochu z jiného soudku. Doneslo se mi, že jsi prý hodně dobrý PJ. Prozradil bys, co je dle tvého názoru klíčem k dobrému příběhu? Děkuji za kompliment. Universální klíč k dobrému příběhu neexistuje, každému vyhovuje jiná tematika, jiný způsob vedení hry, jiná pravidla. PJ by měl napřed konzultovat svoje představy s představami hráčů, protože se až příliš často stává, že po pár příspěvcích někdo zjistí, že mu styl hry nesedne – mně se to například stává poměrně běžně, a to i u respektovaných PJs. Když už se podaří sehnat stylově spřízněné hráče, je nutné, aby byla hra aktivní a aby se pořád dělo něco nového, nesmí dojít na nudu či stereotyp. To k dobrému příběhu stačí - vypadá to jako jednoduchý recept, ale v praxi je to nesmírně složité: příběhy, kterých jsem se zde účastnil a skutečně si je užíval, bych spočítal na prstech jedné ruky, a to jsem za ty dva roky tu už něco nahrál. Questy obecně trpí tím, že se všichni tzv. „snaží“, ale skutek utek’. A pověděl bys veřejně, u kterých PJů sis hru doopravdy užil? Rád. Nejlepší tři hry, co jsem tu hrál, byly Tajemství cesmíny od Keshicka, Osud člověka od Aldiany a 015. Černé srdce Atreyu od Teranell. Příběh byl (v případě 015. stále je) pokaždé mimořádně napínavý, komplikovaný a skvěle napsaný, hrál jsem postavy, do nichž jsem se vžil a které jsem si zamiloval, bavil jsem se. Prozradíš, o čem je tvůj stávající příběh, který vedeš? Jelikož stále hrajeme – a jsme teprve na začátku, nemohu vykládat karty na stůl, abych své svěřence nepřipravil o překvapení. Povím jen ve zkratce, že se ve Vínu rozehrávají osudy lidí zavátých do velkoměsta, které je zvenčí ohrožováno válkou a zevnitř kriminalitou a despotickým zřízením. Mám rád „existenciální“ hry, takže na programu není žádné zachraňování světa, pobíjení draků či vedení vítězných vojů, ale spíše prosté přežití, seberealizace a pátrání po tajemstvích a nitkách intrik. Pozval jsem si elitní hráče, takže věřím, že se nám společně podaří vytvořit kvalitní příběh. Přeji, ať to vyjde. Neuvažoval jsi někdy i přes svůj postoj k systému expů o tom, že bys zkusil být ofic. PJem? Ne. Ok, to by tedy bylo vše. Děkuji za příjemný rozhovor a přeji hodně zdaru do budoucna. Článek vyšel v časopisu DAily Mirror v listopadu 2010.

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]