|
Před očima se mu přestalo jiskřit, ostatně trvalo to stejně jen okamžik, a zůstala obyčejná, banální, všední bolest. Pod prsty, právě na rozhraní vlasů a vysokého čela, se rychle nalévala boule.
Odtáhl ruce od hlavy a otevřel zprudka oči, ještě se špetkou naděje, že třeba alespon uvidí jinak.
Už k němu stál zády, shrbený, šafránové roucho jeho stařecké držení těla ještě podtrhávalo.
Sandál už měl na noze.
Ani se neohlédl a odcházel, spěšnými, krátkými kroky.
A on už ho nenásledoval. Stál, mlčel, nehýbal se.
Díval se za ním, dokud mu nezmizel v ohybu cesty.
Stál dlouho, než se konečně obrátil na druhou stranu, do údolí.
Pečlivě třídil slova a ukládal je do paměti. Někdo to konečně musí vyprávět. Ne ten příběh, který všichni znají. S jiným koncem. Aspoň jednou. Za sebe a za všechny ty, kvůli kterým se také zázrak nestal.
|