Ani ryba, ani rak: Nepříjemné okamžiky Holyan 22. prosince 2005
Hostinská dopadla k zemi a o hliněnou podlahu se rozbily všechny půllitry, které nesla na malém dřevěném tácu. Celé Kaltské osazenstvo hostince propadlo v hurónský opilecký smích, někteří už se chystaly na to, že si krásnou hostinskou nechají po večeři jen pro sebe. Možná právě tohle bylo příčinou pozdější bitky mezi pěti vojáky. První do interiéru zatuchlé hospody vstoupil Herx. Jeho typický výraz inteligentní debility mne snad nikdy nepřestane udivovat. Než si stačil uvědomit, co se děje, přiskočil jsem k němu já s Fenrirem. Vlastně to byla docela sranda, sledovat, jak se pár opilců mlátí přes hlavu půllitry a hází po sobě židle. I když nepatřím k nějakým legendárním osvícencům, chtěl jsem pomoci ušpiněné hostinské, která se tak tak zvedla ze země. Ovšem než jsem stačil cokoliv udělat, skoro mne ohlušil hluboký křik. „Herxi! Sakra, kroť se!“ zařval jsem na křičícího krolla. Všichni v místnosti však ztuhli. Je zvláštní, že vždy, když to Herx udělá, všichni ztuhnou. Pak už jsem jen stačil sledovat, jak někteří vojáci utíkají, jiní tasí zbraně a další dělají, že nic nevidí a na oko si spolu povídají. Instinktivně jsem tasil svůj krátký a tupý meč, těsně před tím, než na mne stačil jeden z nich skočit. Táhl z něj alkohol, a tak jsem věděl, že ho stačí pořádně bouchnout jílcem před palici. Tak se i stalo a já se jen pobaveně díval, jak padá k zemi. A pak si začal Herx opět hrát. Rozmáchl se svými neobratnými pěstmi, které obklopovaly tvrdé železné rukavice s malinkými bodáky, a ostatní vojáci již letěli směrem k pultu. Jen těžko jsem zadržoval smích, když jsem spatřil Fenrira, jak obírá zbylé sedící strážce o jejich poloprázdné váčky. „Dobrý den, má lady,“ oslovil jsem lehce neobratně sympatickou hostinskou a zároveň si uvědomil, jak jsem špinavý. Po tom, co se nám stalo tam dole, vypadám jako zelená žába, která se právě namočila ve slizu z nějakého šneka, nebo něco takového. Hostinská se zašklebila a začala ze země sbírat rozpadlé střepy půllitrů. Už jsem si naivně myslel, že mé charisma zapůsobilo, když vtom opět začal vnímat Herx. „Máte kwááámu?“ zahuhňal na hospodu. Někteří vojáci se k němu otočili a s úprkem mu podaly zbytky své večeře. Otočil jsem se zpět k hostinské a prohlédl si ji od hlavy až k patě a pronesl jsem: „V pořádku?“ Ona zatím pozvedla hlavu a pokývla. Odebrala se k pultu, ze kterého začala smetat střepy z rozbitých láhví po rvačce. Fenrir zatím stál u vchodu a mně došlo, na co asi myslí. Pokud jsme nechali všechny ty vojáky jen tak jít, rozkřikne se to po celé citadele rychlostí rudého blesku. „Už jdou.“ „Slyším to!“ odvětil jsem Fenrirovi na jeho poznámku čišící značným sarkasmem. Byli jsme v průšvihu, to bylo jasné už od první vteřiny, kdy do místnosti vstoupila garda pikenýrů a kopiníků, opásaných krátkými meči. Za nimi jsem už viděl jen nějakého skrčka, který na nás zavolal: „Vzdejte se, dokud můžete!“ Byla to jasná převaha. Nemělo cenu se bránit, a tak jsem zahodil s lítostí meč a odkopnul ho do protějšího rohu. To Fenrir si už nechal nasazovat pouta, ale o něj jsem se nebál. Tak klidný a chladný barbar, jako je Fenrir, si poradí vždy. To, o co jsem se bál, byl Herx. Věděl jsem, že se nikdy nevzdá, a byly na něm vidět náznaky končícího berserku. Možná, že kdyby ti vojáci přišli o deset, dvacet minut dřív, Herx by neudělal takovou blbost, jako udělal teď. Rozeběhl se, pěsti před sebou, proti zástupu vojáků v naději, že rozrazí jejich řady a mně tím udělá prostor pro útěk. Tohle nebyla jen hloupost. To byla naivní oddanost. Nikdy jsem ho neměl brát s sebou. Kdyby tenkrát zůstal v Levé, možná by ještě žil. Ovšem stalo se to, co jsem čekal. Vojáci napřáhli své zbraně a Herx se na kopí napíchl jako prst na růžový trn. Ovšem to krollovi nedalo, mrštil s kopími do řad vojáků a místo toho, aby se sesul k zemi, začal bojovat. Zabil jich možná pět, deset, ale to byl pouze zlomek těch, co na nás ještě čekali venku. Ozvala se obrovská ohlušující rána. Přivřel jsem oči, jelikož jsem to již znal. Tahle rána se nezapomíná. Palčivě mne zapálila rána na stehnu. Herx padl okamžitě mrtev k zemi a když jsem otevřel oči, spatřil jsem to, čeho jsem se bál. Vlastně to byl největší strach v mém životě. Nikdy jsem se ničeho nebál tolik jako ručnice. Ta ďáblova zbraň vyvrtala statnému krollovi do hlavy díru velkou jako míč. Místností se rozlehl smíšený pach prolomených kostí a střelného prachu. Z řad vojáků se nesl černý obláček, vycházející z malé kovové tyčky s pažbou, připomínající kuši bez šipek. Proti ručnicím není ochrany, proto jsem neváhal a vzdal se. Když mne odváděli, ukáplo mi několik slz. Ne, že by byl Herx nějakým extrémně dobrým přítelem, to ne, ale byl fanatický sluha, který vykonal vše na moji ochranu, jak kdysi slíbil. Za jeho smrt mohu prakticky já. Nevnímal jsem, jak studí sníh, který prosakoval přes mé boty, nevnímal jsem ani spousta světel kolem mne, nevnímal jsem ani to, že mne mlátí několik vojáků a dokonce ani to, že mne vedou do vězení, možná mne jdou rovnou zabít. I kdybych chtěl, nedokázal jsem nic dělat. V hlavě jsem se soustředil na své stehno, které před měsícem ručnice zasáhla. Nedokázal jsem si představit, co se krollovi v hlavě seběhlo těsně před smrtí. Oni tomu říkají Renxaj Luher Rrwarn – Návrat Nepříjemných Okamžiků. Mohu se jen domýšlet, kolik z mých stupidních příkazů mezi tyto okamžiky patřilo. I já jsem si vzpomněl. I já na ně nezapomenu. I já vzpomínám.

Názory a komentáře ( 0 /10 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Alichai	4
DeadKing	5
DonSimon	3
Ess	4
Extremer	4
Ferro_the_King	3
Filipopo	1
Heldret	1
JokerS	4
Jon	4
Kanyapi	2
Konila	3
Lutus	1
Mofik	4
Nefer	2
Perilan	3
RickDevon	2
Teranell	4
Trpasle	2
Tufak	5
Winitar	1
Zarabeth	3