Dravci říše Perilan 6. května 2007
Nejedno nemilé překvapení Sebastiene, k odpovědi na Váš dopis jsem se dostal až teď. Služební povinnosti si žádají až příliš mého času. Předně Vás musím požádat, abyste dopis ihned po přečtení spálil; dobře víte, že jeho vlastnictví může být nebezpečné, a sám máte i teď, mimo službu, stále dost nepřátel. Stát se dostává do krize – a na vnitřních strukturách je to náležitě znát. Císařův otec zavedl pevnou autokratickou správu s centralizovanou mocí a úředním systémem, jenomže jeho syn teď není schopný svoje dědictví udržet a já s mými lidmi jen zpomaluji rozklad. Růst korupce na dvoře a v císařově kabinetu, autonomní tendence okrajových částí říše, růst politických oponentů, troufalost šlechty a přebujelá byrokracie. To vše teď musíme řešit. Pochybuji, že to za Vašeho velení vypadalo jinak. Snaha kněží semknout tolik etnik v jedné zemi pomocí náboženství je předem odsouzena k naprostému neúspěchu – to už spíš říši spojí pomocí těch nových filozofických směrů. Na to ti zpátečníci ale nikdy nepřistoupí. Naproti jinak negativnímu vývoji jde Tajná policie správným směrem a já začínám věřit, že nakonec krizi zvládneme, třebaže za cenu jistých ztrát. A nakonec Vás jistě potěší, že jméno Sebastiena Rindila de Rue má stále patřičný zvuk zde i na dvoře a je drženo v náležité úctě. Se srdečnými pozdravy Váš věrný přítel Patrick Faret * * * Thomas Andren pomalu složil krví potřísněný dopis, který nikdy nedošel k adresátovi. Patricka Fareta, jeho předchůdce a bývalého velitele Tajné císařské policie, zastihla smrt u psacího stolu s listem v ruce. Komorník otevřel dveře a host napochodoval dovnitř. „Přece se posaďte, příteli. Nebo snad chcete stát?“ Thomas si měřil svůj protějšek zkoumavým pohledem. „Děkuji.“ Štíhlý dlouhán si pozorně prohlížel pracovnu svého hostitele. Tím byl mladý muž nevelkého vzrůstu a poměrně subtilní postavy. Sotva kdo by mu hádal víc než pětadvacet; popravdě řečeno ani císař nevěděl, kolik vlastně mladému plukovníkovi je. Místnost byla vkusně, ale zároveň i účelně zařízena. Vévodil jí masivní stůl z tmavého dřeva a krb zapuštěný do levé stěny. Zbylé zdi lemovaly police s knihami a spisy. „Proč jste tedy přišel, Yspo?“ přerušil Andren ticho. Věděl, že jeho host pochází z okraje dříve necivilizované Cheltonie. Takoví jako on byli zvlášť ješitní, pokud šlo o jejich jména, a Yspa Murre nebyl výjimkou. Dával si proto pozor na správnou výslovnost. „Poněkud zbytečná otázka, nemyslíte? Sám jste přece...“ „Omlouvám se. Doufal jsem v nějakou vyhýbavou odpověď jako vystřiženou ze slovníku diplomatů.“ „Mandát velvyslance Jeho Veličenstva mi vypršel už před dvěma lety,“ podotkl suše dlouhán a upjatě složil ruce do klína. „Když proležím celý den v posteli, taky kvůli tomu nezapomenu, jak se chodí. Dáte si něco k pití?“ „Snad jen jednu skleničku. Nemohu se zdržet dlouho; považte, jak by to vypadalo, kdyby poradce císaře ve věcech financí a obchodu opouštěl po půlnoci dům velitele Tajné policie.“ Andren lhostejně pokrčil rameny a přešel ke stolku, na kterém stála baňatá lahev. „Ani nepočítám s tím, že byste se zdržel dlouho,“ nalil do dvou sklenek. Bývalý velvyslanec jeho odpověď úspěšně ignoroval: „Mimochodem, není tohle bývalý dům generála Fareta?“ „Skvělý postřeh, příteli." Plukovník se ani nesnažil skrývat štiplavou ironii. „Generál Faret po sobě nezanechal žádné blízké ani vzdálené příbuzné,“ podal Yspovi broušenou sklenku. „Tím pádem byl dědicem jeho majetku stát. Dům jsem si s laskavým svolením císaře pronajal. V mém postavení by můj předchozí příbytek nebyl právě reprezentativním sídlem.“ „Stačil jste tu za ten půlrok leccos... změnit.“ „Život je změna, jak se říká. Měli bychom se ale vrátit k tématu naší schůzky.“ „Jistě.“ Yspa Murre upil ze sklenky se stejnou upjatostí, s jakou dělal snad úplně všechno. „Je vám doufám jasné, že bych tu vůbec neměl být. Císař mi dal jasné instrukce ohledně-“ „Jako bych to neříkal,“ uťal mu ostře Andren. „Diplomatický slovník na mě neplatí, pane poradce.“ Energicky se postavil a obešel stůl. Ve tváři měl vepsán výraz nesmlouvavého obchodníka. „Není moudré se mnou takhle mluvit, mladíku,“ ucedil dlouhán skrz zuby. „Při vašem věku...“ „Vážně?“ nenechal ho plukovník znovu domluvit. „Podívejte se na tohle,“ postavil před něj na stůl otevřenou dřevěnou krabičku. Yspa vypadal překvapeně. „Co to je?“ „Ale no tak, pane poradce. Nehrajte si na hlupáka. Na svůj věk,“ dodal téměř šeptem, „mám dobrou síť informátorů.“ Po chvíli, kdy jeho protějšek takticky mlčel, pokračoval: „To je tabák. Ne takový, který se pěstuje na plantážích na našem Jihu, ale cizí odrůda. Pašeráci ze Zirevillu ho převážejí sem, do Erineje. Nějakou šťastnou náhodou,“ roztáhla se plukovníkova tvář ve zlomyslném úsměvu, „se mým lidem podařilo zadržet vašeho dodavatele. Musím uznat, že má vysoké ceny. Jak by ne, když má pan císařův poradce tak vysoký plat.“ „A míříte tím kam?“ zachoval Yspa kamennou tvář. „To zakrátko pochopíte,“ vytáhl Andren dýmku ze šuplíku a začal ji plnit tabákem. „Dovolil jsem si nechat vyrobit přesnou kopii vaší dýmky,“ vzhlédl na chvíli od své práce. Císařova poradce se zmocnilo upřímné zděšení při představě, jak to mladý důstojník provedl. „Nenechte se pobízet.“ Tabák v dýmce se vzňal od hořící třísky, kterou plukovník nakrátko podržel v rukou. Pracovnu po chvíli prostoupil pronikavě vonící dým. „Osobně kouření neholduji,“ posadil se hostitel zpět na své místo, „ale dobře vím, že tahle odrůda je mnohem kvalitnější než ta, kterou pěstujeme v naší zemi. Existují i dohady, že je dovážená z jiného kontinentu. Po tom mi nic není,“ pokrčil rameny. „Podstatné je ovšem to, že tenhle tabák začne zanedlouho vytlačovat místní zboží. Dojde k změnám na trhu, drobní kupci nedokáží rychle reagovat a nejspíš zkrachují. To mi nevadí, na hospodářství země to nebude mít téměř žádný vliv, protože většinu plantáží drží v rukou šlechta, a ta - ale co bych vám vyprávěl, sám se v tom jistě dobře vyznáte.“ Yspa Murre mlčel; zdálo se, že mnohem víc než Andrenův hlas ho zaměstnává kouření. „Zato si dovedu dobře představit,“ pokračoval plukovník, „jak by reagoval císař, kdyby zjistil, že jeho poradce ve věcech financí a obchodu nechal bez dozoru veskrze ilegální dovoz nového zboží a nezatížil je vysokým clem a daní, ačkoli o něm věděl. Obzvlášť nadšený by pak byl, kdyby se dozvěděl, že jste daná opatření neučinil jen kvůli své drobné osobní vášni.“ „To vám samo o sobě k ničemu nebude,“ poznamenal Yspa chladně. Mezi ním a plukovníkem se teď líně povaloval vyfukovaný kouř. „Možná máte pravdu,“ přikývl Andren. „Proto jsem nechal sestavit tyto dva přehledy,“ posunul k němu přes desku stolu listiny z nažloutlého papíru. „Jeden z nich ukazuje, o kolik byla ochuzena státní pokladna z tabáku, který jste prozatím odkoupil vy. Druhý potom ukazuje celkovou ztrátu za všechno zboží dovezené do země. Částky jsou pochopitelně pouze orientační.“ Teprve při pohledu na čísla bývalý velvyslanec zbledl. „To není...“ „Zřejmě moc kouříte.“ Yspa ztěžka polkl. „A co máte tedy v plánu?“ „No,“ pokrčil Andren bezstarostně rameny, „mám i písemné doznání vašeho pašeráka, které by mu mohlo vynést několik měsíců v žaláři – černý obchod s cizím zbožím nezatíženým státní daní je v Erineji zločin sám o sobě. V krajním případě by mohlo dojít i k zákazu obchodování se Zirevillskou říší, odkud k nám tabák přichází. Mně ale bohatě stačí, že mám v rukou materiály, které mohou potopit vás.“ „Tomu lze určitě nějak zabránit.“ „Trefa do černého, pane poradce. Začínáte rozumět.“ „Tak ven s tím.“ „Váš podpis stvrzuje roční rozpočet Tajné císařské policie, mám pravdu?“ „To ano. Císař mi doporučil snížit její rozpočet o třetinu, pokud...“ „A vy teď na jeho doporučení zapomenete.“ „Myslíte?“ „Nebuďte hlupák. Pomůžete mně i sobě. Já za vaši laskavost zapomenu na tu nepříjemnou situaci ohledně pašovaného tabáku a vy na oplátku neztratíte své teplé místo na císařově dvoře. Máte mé slovo, že jakmile budu mít na stole potvrzený rozpočet pro následující rok, zničím veškeré důkazy ohledně vašeho problému.“ "Co když vás udám pro pokus o vydírání?" "Byrokracie je strašná věc,“ zakroutil Andren hlavou. „Všechna udání takového významu skončí na mém stole ještě dřív, než je bude v rukou držet císař.“ Jeho protějšek zakoulel očima. „A kde mám brát jistotu, že své slovo dodržíte?“ „Věřte, že pro mě máte větší cenu jako panovníkův poradce než jako zákonem stíhaný muž.“ Yspovi se očividně ani trochu nelíbilo, že se plukovník tak snadno dostal do pozice silnějšího. „A co když císař zjistí nesrovnalosti ohledně vašeho rozpočtu?“ „Potom budete mít stále menší potíže, než kdyby se provalila ta záležitost s pašováním. Víte, jak v tom chodit – plně důvěřuji vašim schopnostem.“ „Vám vůbec nejde o zájmy státu, že ano? Nejsem si jistý, jak by se k vašemu postoji stavělo Jeho Veličenstvo,“ pronesl Yspa škrobeně. Přesto bylo jasné, že je s východiskem ze situace smířený. „Trefil jste se. O zájmy státu se mi zrovna nejedná. Abych pravdu řekl, jde mi teď hlavně o to, abych se udržel v sedle,“ předklonil se Andren v křesle a spiklenecky mrkl na svůj protějšek. „Takže jsme dohodnuti? Skvěle,“ obrátil do sebe zbytek sklenky. „Nedáte si nakonec ještě, pane poradce?“ William Deanni, Andrenův první zástupce, poslouchal celý rozhovor z vedlejší místnosti. Jakmile si byl jistý, že je Yspa Murre pryč, vešel bez zaklepání do pracovny. „Poslouchal jsi?“ Plukovník měl nohy na stole a spokojeně holdoval dýmce. „Poslouchal. Především ta pasáž s ‚osobně kouření neholduji‘ se mi moc líbila.“ „Hlavní je, že na to skočil,“ usmál se Andren a vyfoukl několik kroužků. „Kdyby věděl, že kupuju tabák od stejného pašeráka, mohl bych si celý ten plán strčit za klobouk. Posaď se přece.“ „Máš nohy na stole,“ poznamenal William suše. „Ale ještě jsem si nesundal boty,“ odpověděl plukovník s odzbrojujícím úsměvem. „Myslíš, že ti uvěřil, když ses mu zaručil zničením všech těch materiálů?“ „Uvěřil, neuvěřil,“ mávnul Andren lhostejně rukou. „To je mi jedno. Důležité je, že mě teď považuje za stejného malého zlodějíčka, jako je on.“ „A to ti vyhovuje?“ „Samozřejmě,“ shodil nohy ze stolu a došel pro lahev a novou sklenku. „Tím mě přeci podceňuje. Podstatné je, že nemá ani páru o tom, proč potřebujeme ty peníze. Vůbec netuší, jak moc křehký je císařský stolec. A jak se já musím ohánět, abych zůstal jako jeho pilíř.“ William poválel nalitou brandy po stěnách skleničky a zlehka upil. „Že se nestydíš! Plýtval jsi na něj až moc dobrým pitím.“ „Spíš tu nemám horší.“ „A nebylo by nakonec snazší potopit toho Yspu a dosadit na jeho místo někoho lepšího?“ „Taky jsem o tom přemýšlel. Murre je ale zbabělec a zajímá ho jen vlastní zisk. Jde ti na ruku, když víš, jak na něj. Navíc bych ztratil čas, kdybych měl prosadit jmenování nového poradce. To si nemůžu dovolit.“ „A kdy můžeme začít něco podnikat?“ „Náš drahý pan poradce dostal při odchodu přátelské doporučení, aby rozpočet schválil nejpozději do zítřka. Do konce tohohle týdne máme volné ruce. Mimochodem, zatopily ti služebné v pokoji?“ „Snad ano.“ „Tak dobře. Půjdeme spát,“ položil Andren poloprázdnou sklenku na stůl. „Zítra není volno a já tu mám ještě nebezpečně moc brandy.“ * * * Místo činu: Iniettské náměstí Odhadovaná doba: Druhá hodina ranní Podle předběžného vyšetřování vnikl vrah do domu oknem ve třetím patře; doposud nebylo prokazatelně zjištěno, jakým způsobem se dostal do takové výšky. Na rámu oken byly zřetelné stopy násilného vniknutí. Uvnitř pachatel omráčil majordoma a následně v ložnici zavraždil oběť. Vražedná zbraň nebyla na místě nalezena; službu konající lékař označil za důvod smrti bodnou ránu v oblasti srdeční krajiny. Pachatel po sobě na základě předběžného vyšetřování nezanechal na místě činu žádné hmatatelné stopy nebo důkazy. Dalším vyšetřováním případu a shromažďováním důkazného materiálu byl pověřen kpt. Erwin z Tombry. Službu konající důstojník por. Phardin Ke‘ Ressea Dne 14. května 863 d. c. * * * Když se William konečně vyhrabal z vyhřátých přikrývek, celý dům už byl na nohou - nebo to tak alespoň vypadalo. Za jeho dveřmi se totiž křičelo. Se zalepenýma očima se nasoukal do kalhot a s ještě rozhalenou košilí vykoukl ven z pokoje: „Děje se něco?“ Majordomus a služka překvapeně zírali do ospalé tváře rozcuchaného policisty. „Všechno je v pořádku, pane. Pán domu na vás čeká v pracovně.“ Služebná využila té malé chvilky, kdy jí nadřízený nevěnoval pozornost, a spěšně opustila scénu. S knoflíčky košile William bojoval teprve po cestě k Andrenovi. Na chodbě beztak nebyl nikdo, kdo by ho snad pozoroval. Do pracovny vešel jako obvykle bez klepání. „Co se to tam dělo?“ trhnul palcem za sebe. „Dobré ráno,“ upil Thomas horké kávy. „Madleen tě nejspíš zapomněla vzbudit.“ „Aha. Když už mi můj hostitel poskytl takový luxus dlouhého spánku, nemohl by mi dopřát i nějaké ranní povzbuzení?“ „Na další kávu nemáme čas, za pět minut odjíždí kočár. Můžeš ještě zkusit svoje neodolatelné charisma na některou ze služebných - jestli ti to ale bude trvat dlouho, půjdeš pěšky.“ „Aspoň po ránu by sis ty svoje vtípky mohl odpustit.“ „Já? Nikdy,“ ubezpečil ho Andren a hodil do sebe zbytek šálku. „Tak pojď.“ Ven už vyšli oblečení, ale zatímco William měl na sobě stejnokroj Tajné policie, plukovník byl v civilu - u krku rozhalená bavlněná košile a lehké hnědé kalhoty. Jakmile nasedli, kočí cosi zavrčel. Pak se kočár rozjel. „Radši se ani nezmiňuj, žes byl u mě. Ptali by se, proč nejedeme spolu.“ „Za kterou dneska?“ „Za tou samou,“ odsekl Thomas nevrle. „Cos čekal? A opovaž se něco ceknout Erwinovi.“ William nasadil vážnou masku. „Ano, pane,“ protáhl škrobeně. V duchu se přitom usmál. Andrenův smysl pro humor a nadhled zmizely vždy, když přišlo na přetřes jeho soukromí. Bylo jen pár lidí, kteří o něm něco věděli - William byl jedním z nich, zároveň si ale vše, co věděl o jeho osobním životě, nechával jen pro sebe. To ovšem plukovníkovi nijak nebránilo v projevech nedůtklivosti a přehnané ostražitosti. Po delší chvíli společného mlčení Thomas zabušil na stěnu, která je oddělovala od vozky. „Tady mám konečnou,“ otevřel dvířka. „Kdyby se po mně někdo sháněl, vrátím se před polednem. A...“ „Já vím,“ mrknul jeho společník. „Nemám ani ponětí, kam jsi šel.“ Plukovník Tajných se pokradmu rozhlédl. Dalo se jen stěží předpokládat, že by ho snad někdo poznal, když na sobě neměl uniformu. Císařova propaganda sice vždy dbala na to, aby byla policie mezi prostými lidmi dobře známá, málokdo si ale dokázal zapamatovat konkrétní tvář. Tajní se vždy mihli u nějakého případu, okázale dali na odiv svou sebejistotu, suverenitu a moc, která davu imponovala - a pak opět zmizeli ze scény. Jen tu a tam mohl obyčejný člověk potkat na ulici muže v šedých uniformách, kteří se právě nevěnovali vyšetřování. Zatímco se zaobíral úvahami, zabočil za roh a po několika metrech vyběhl schůdky ke vstupním dveřím. Jako vždy třikrát potichu zaklepal. Panty zavrzaly. „Pojď.“ Valerii znal už dlouho. Byla jeho oporou, když prožíval těžké začátky u Tajné policie - bylo mu teprve čerstvých sedmnáct. Mezi nejlepší císařovy muže přicházel mladíček, který se celý rok předtím staral o ochrnutého otce až do jeho smrti. Černovláska tehdy slavila šestadvacáté narozeniny. V průběhu let, kdy se z Thomase pod tíhou náročné služby vlasti stával silný cílevědomý muž, se jejich vztah začal měnit. Z nevyřčené sourozenecké věrnosti a přátelství se stával něčím mnohem důvěrnějším. A teď... Zlehka se protáhl mezi ní a rámem dveří. Zabrzdila ho pohybem ruky a vtiskla mu dlouhý polibek na tvář. Pokračoval hlouběji do útrob domu, který byl prostoupen omamnou vůní mastí a bylin. „Pověz mi něco,“ zašeptal za ním známý hlas. Ucítil její dech na krku a drobné dlaně se štíhlými prsty na ramenou. „Jdeš za mnou vždycky, když se potřebuješ vypovídat, nebo je to nějaká zvláštní shoda náhod?“ Kočár zastavil před vstupem do zahrad. Pasažér vystoupil, vozka cosi zabreptal, vydatně si odplivl a pobídl koně. Zbytek cesty vedoucí k letohrádku Rintaroe, sídlu Tajné císařské policie Jeho Veličenstva, musel William dojít sám. Stráž u vnější brány tvořili vždy dva muži - jeden zasloužilý, a pak druhý, úplný nováček. Tentokrát byl na službě postarší nerudný seržant, jehož jméno každý vyšší důstojník vždy úspěšně zapomínal, a nervózně mrkající mladíček. Staroch se po něm očividně náležitě vozil. To potkalo každého. William se slabě usmál vzpomínkám. Po přístupové cestě k samotnému letohrádku rázoval Erwin z Tombry, zbývající z trojice nejvyšších představitelů Tajných, a šel mu naproti. „Děje se snad něco?“ spojil William ruce za zády, když se setkali na půli cesty. „Jo, děje. Průser.“ Thomas ležel s hlavou zabořenou v měkkém polštáři a slastně přimhouřenýma očima. Valeriiny ruce zkušeně bloudily po jeho obnažených zádech lesklých od všemožných mastí a olejů. „Máš na mě čas vždycky, když za tebou chci jít, nebo je to nějaká zvláštní shoda náhod?“ zamručel. Rozesmála se. „Pro tebe pořád, zlatíčko.“ Tak mu říkávala, i když mu bylo teprve patnáct a znala se s ním sotva pár měsíců. To se nezměnilo. „Neměl jsi brát to místo velitele. Pořád jenom sedíš za stolem a pak to takhle dopadá,“ zatlačila na sval pod lopatkou. Bezděky hekl a zvrátil oči v sloup. „Já to místo nebral, jenom jsem neodmítnul. Kdybych to udělal, bylo by mi velice vřele doporučeno, abych své rozhodnutí přehodnotil. A stejně: trénovat chodím pořád. Nemůžu před třicítkou vyjít ze cviku.“ „Tak trénovat?“ ušklíbla se a přitlačila u krku. Tiše zaúpěl bolestí: „Nechceš si na mě příště rovnou vzít bič?“ „Promiň,“ zašeptala koketně a políbila ho na rameni. „Jsi rozlámanější než kdy dřív.“ „Víc starostí.“ „Ale? A copak?“ „Tajná policie...“ „Jak jinak...“ „... Je takový stát ve státě.“ „Nepovídej.“ „Kdo ji ovládá, má v rukou velkou moc, ale taky věčně nahnutou židli. A půlka té smečky vlků, co mě tam nevidí ráda, už půl roku čeká na to, až spadnu. Ta druhá, aktivnější polovina se o to porůznu snaží sama přičinit. Ještě štěstí, že jsem spolu s úřadem zdědil po Faretovi i pár kompromitujících dokumentů. Aspoň někoho můžu držet v šachu.“ „A na to potřebuješ ty peníze od Yspy?“ „I v Erineji platí, že čím větší peníze, tím větší moc. Jestli se chci udržet, musím s vlky skoncovat, nebo jim aspoň nasadit náhubky. Černé položky v účtech teď pořádně porostou. Některé služby dobrým slovem nezaplatím. A možná...“ „Víš co?“ přestala a lehla si na bok vedle něj. „Radši mi to ani neříkej.“ I ve čtyřiatřiceti si udržovala svěžest mládí a byla stejně tak atraktivní a přitažlivá jako před deseti lety - póza, ve které byla, spolu s těmi lehkými letními šaty, jen dráždivě umocňovala její plné křivky. Silou vůle se přinutil pohlédnout někam jinam. Ne, tohle si dovolit nemohl. Nikdo z Tajných a už vůbec ne on. „Budu muset jít,“ zapřel se na loktech. Pak se překulil na okraj postele a sáhl po košili. „Ani jsem ti neusušila záda,“ zvedla k němu překvapený pohled. „To nevadí, převléknu se potom v kanceláři.“ „Tak počkej, vyprovodím tě aspoň ke dveřím.“ Nečekal. Předběhla ho až na konci chodby a rukama se mu zapřela o hrudník. „Stalo se něco?“ „Ne... já... mám hodně práce.“ „Pojď sem,“ chytila ho kolem krku a přitáhla k sobě, aby ho políbila na tvář. Znenadání ucukl, a tak se trefila na krk. Provinile se usmála. „Zase přijdu,“ otevřel rozpačitě dveře. „Snad zítra po práci.“ Celou cestu až k sídlu Tajných šel kapitán pěšky. Nebylo to příjemné, protože záda měl ještě stále mazlavá a díky slunci, které mu do nich pražilo, i zpocená, ale měl víc času na přemýšlení. Ještě dřív, než minul stráže u vnější brány, dokázal z hlavy vytěsnit všechno, co se netýkalo práce. Nebylo toho málo. Uvnitř letohrádku u točitých schodů vedoucích do horních pater - a tedy i kanceláří vedení - potkal poručíka Ke‘ Resseu. Vypadal unaveně a bělmo očí měl protkané rudými žilkami. Přesto byl stále v uniformě, ačkoli mu služba měla skončit už před necelými pěti hodinami. „Nechal jsem vám na stole korespondenci ode dvora, plukovníku,“ zasalutoval. „Jak dlouho jste nespal, poručíku?“ „Nechce se mi to počítat, pane.“ „Tak běžte domů. Copak už vás nevystřídali?“ „Ano i ne, pane.“ Ke‘ Ressea se unaveně usmál. „Nahoře vás čekají oba kapitáni.“ „Děkuji, Phardine. Jděte už.“ Vyběhl schody. Dveře byly pootevřené a za nimi oba, Erwin i William, zuřivě rokovali. Byli slyšet málem už v přízemí. „To už císař konečně umírá?“ vklouzl dovnitř. Přetáhl si košili přes hlavu a začal si jí sušit záda. „Ne, ale průser máme pořádnej,“ odpověděl Erwin věcně. „Kdyby tě tak slyšeli u dvora,“ utrousil Andren, otevřel šatník a vzal si z něj novou košili. Druhého kapitána od útlého dětství vychovávala ulice a na jeho slovníku se to samozřejmě podepsalo. Přesto ale Thomas stále naivně věřil ve změnu k lepšímu. William vytáhl z hnědé vazby desek jeden papír a podal ho plukovníkovi: „Čti.“ „No a?“ zvedl oči od hlášení. „Takových vražd ještě bude.“ „Měl bys Phardinovi poděkovat, že úmyslně neuved‘ jméno. Až nám sem pude na kontrolu někdo ode dvora a dostane to do pracek, bude lepší, když to zůstane anonymní.“ „A ten šťastlivec je kdo?“ pohlédl lítostivě na jeden prázdný šálek s kávovou sedlinou na dně. „Sakra, dal bych si ještě-“ „Yspa Murre.“ „Cože?“ William se netvářil, že by žertoval. „Yspa Murre, bývalý velvyslanec ve službách Jeho Veličenstva. Teď už vlastně i císařův bývalý poradce.“ Andren se pomalu opřel o stůl a dlouze si promnul oči. Potom se zhluboka nadechl: „Budeme muset na jeho místo dosadit někoho, kdo...“ „To neni všechno,“ uťal mu Erwin. „Mluvil sem s Phardinem hned po tom, co tam skončil. Nejdřív se tam dostali gardisti, až pak k tomu zavolali nás. Nějakej podnikavec od nich zatáh‘ potvrzení o našem rozpočtu pro příští rok.“ Plukovník potichu vydechl. „Co jste zatím-“ „Poslal jsem na místo pár mladých a jednoho seržanta, aby zajistili dům. Nikdo se tam nedostane a nikdo už nic neodnese.“ „Víme, kdo od gardistů to vzal?“ „Nevíme nic. Jediná naše jistota je, že už to ví i císař.“ „Rozkazy shora?“ „Jeho sekretář nám dal jasně na vědomí, abychom tu kauzu uzavřeli co nejdřív.“ „No dobrá. Erwine, vem si s sebou maximálně ještě jednoho a pořádně prohledej Yspův dům. Williame, zkus mi vytáhnout jakoukoli špínu na velitele Gardy. Cokoli.“ Oba se bez řečí rozešli po svém. „A ať mi sem, sakra, někdo přinese kávu!“ křiknul za nimi. Pak se unaveně zabořil do křesla a očima znovu přelétl Phardinovu zprávu. „Vlci začínají kousat.“ Filozof a zrádce Na místo dorazil Erwin v sedle koně - k smrti totiž nenáviděl jízdu kočárem. Spolu s ním přijel první nešťastník, kterého potkal na chodbě a který vypadal, že udrží v rukou zbraň, aniž by se rozklepal. Z vyjížďky očividně nebyl právě nadšený; zarytě mlčel a vrhal po svém nadřízeném nenávistné pohledy. V levačce držel malou jednoruční kuši. Erwin seskočil a uvázal svou klisnu u zábradlí schůdku před domem. U dveří postával seržant. „Pane,“ postavil se do pozoru. „Seržante,“ kývl kapitán ledabyle hlavou. Rapír u boku se mu přitom neposlušně kýval sem a tam. „Tohlencto,“ trhl palcem dozadu ke svému doprovodu, „máš na starosti. Nedá se nic dělat, něco sem s sebou vzít musel.“ „Bez obav, pane,“ odvětil muž na stráži, zatímco se snažil potlačit pobavený úsměv. „Budu vevnitř. A ne že budeš řvát na celej barák, když se něco stane, jasný?“ „Jistě, pane.“ Přízemí ani prvním dvěma patrům prozatím nevěnoval pozornost. Beze spěchu vystoupal schody až do nejvyššího podlaží. Tam se začal rozhlížet po inkriminovaném okně, jímž vrah vnikl dovnitř. Policie ani garda je sice nijak neoznačily, tím pádem ale mělo být stále otevřené. Netrvalo to dlouho a našel. Vyklonil se ven a letmo si prohlédl rám okna. Na vnější straně byly zřetelné tři krátké rýhy vedle sebe. Spokojeně se usmál a prsty přejel po vypáčeném zámku. Tenhle si nebral servítky - a nebál se hluku. Právě ten musel probudit majordoma, který se šel podívat, co se děje. A pak... Otočil se. Na stěně naproti oknu visela podobizna hřmotného muže v nejlepších letech. Podle oblečení to byl někdo z cheltonské šlechty, nejspíš Yspův předek. Erwinovi neušlo, že rám obrazu je poškozený a v rozích rozklížený. Tady zápolili. Pomalou chůzí se vydal kolem pokoje komořího. Všímal si špinavých šlápot na podlaze – ovšem, včerejší noci přece pršelo. Vrah na to nedbal, neměl důvod. Anebo... Šlépěje zahýbaly právě do majordomovy ložnice. Byl v ní dokonalý pořádek; ustlaná postel, lucerna na komodě, stůl po Erwinově levé ruce a několik knih na něm. Psací stůl. Zvedl horní desku, pod kterou byly schované čisté papíry a kalamář, a pak ji znovu přivřel. Přelétl pohledem tlusté svazky a do každého z nich letmo nahlédl. Přehled výdajů domácnosti za minulý měsíc rovněž otevřel, ale na místo už nevrátil. Potom se z pokoje komořího vrátil na chodbu a zamířil po vrahových stopách do ložnice zavražděného. Když se za necelou půlhodinu toutéž cestou vracel, vzal si ze stolu čistý papír a ledabyle na něj něco naškrábal. Zlomyslně se usmál se při představě, jak dlouho už na něj jeho doprovod venku čeká, a jal se pokračovat v prohlídce zbývajících pater. Kadet Ignacio se ve službě nudil. Byl v Císařské gardě teprve dva měsíce, a tak bylo jeho jedinou povinností stát u hlavního vchodu do velitelství, které sousedilo s kasárnami, a dávat pozor, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný. Nudil se o to víc, že nebylo komu bránit ve vstupu. Starším ze sboru nestál ani za pozdrav, když ho míjeli. Přesto by si ale návštěvu, která právě dorazila, nejraději odpustil. Na ulici zastavil velký kočár s nepřehlédnutelným erbem - rudým jestřábem sedícím na koruně. Snad všemi gardisty nenáviděný znak Tajné císařské policie Jeho Veličenstva. Protokol mu velel vyjít neznámému, ať už jím byl kdokoli, vstříc a pomoci mu ven. Udělal to s největším sebezapřením. Ze dvířek vystoupil mladý plavovlasý muž. Kadetovu pomoc odmítl, vlastně se zdálo, že ho ignoruje tak jako ostatní. Ignacio mimoděk otevřel ústa dokořán, když se pozorně zadíval na jeho okázalou uniformu. Na matném denním světle se blýskaly důstojnické insignie. Plukovník! Ten byl jen jeden. Gardista tomu nemohl uvěřit – byl ve službě jen dva měsíce a teď měl otevírat dveře veliteli těch nenáviděných Tajných. Vůbec nevypadal tak, jak mu ho kolegové popisovali; působil sice povýšeně, ale zároveň vzbuzoval v Ignaciovi sympatie. Sršelo z něj zvláštní vůdcovské charisma; jako by si právě on mohl tohle chování dovolit. To se o mnoha jiných říct nedalo. V náhlém popudu předběhl pomalu jdoucího policistu a s uctivě sklopenou hlavou mu podržel otevřené dveře. Mlčenlivý plukovník děkovně kývl a vstoupil. *** Z místa: Principy agnosticismu Arma philosophica Nenta Diarne (elfština?) Odkdy tohle čtou komorníci? Něco tady smrdí. Vrátím se večer a zastavím se u Tebe, tak se nikde neflákej. Loupežník *** Andren stál u okna a díval se ven. Jeho kočár si už hodnou chvíli prohlížel ten mladíček, který ho pustil dovnitř, a všemožně ho obcházel. Dosud se ještě nestačil nakazit závistí, kterou celá Garda páchla jako žebrák nouzí. Do kanceláře velitele se dostal poměrně snadno; nikdo si nedovolil bránit mu, zato pohrdavých a nenávistných pohledů sklidil až dost. Sekretář v předpokoji ho poslal dál a sám šel shánět svého nadřízeného. Thomas si právě z uctivé vzdálenosti prohlížel jednotlivé spisy na nepříliš uklizeném stole, když vzal kdosi za kliku u dveří. „Stačil jste si udělat pohodlí, pane?“ Kapitán Císařské gardy, Mathias Ghare, přistoupil blíž a podal mu ruku. Už podle stisku Andren poznal, že s tímhle mužem nebude mít tak snadnou práci jako se zesnulým poradcem Jeho Veličenstva. „Nevím, jak vy, ale já stát nebudu,“ prohlásil bodře a posadil se s heknutím do svého křesla. Nepatřil k nejmladším – ryšavý knír a bradka mu tu a tam prokvétaly stříbrem. Thomas se takovým přístupem nenechal zmást. Nepřejícnost vůči Tajným začínala a končila právě u velitele Gardy. Byl to muž pevného přesvědčení a zásad, ale jeho zdravý úsudek byl notně nahlodán spoustou drobných příkoří a ústrků, kterých se dočkal z vyšších míst – tedy i od Andrena a jeho předchůdců. Metody držící se hesla ‚účel světí prostředky‘ až příliš často pociťoval na vlastní kůži. „Něco na osvěžení? Nebo snad kávu?“ „Děkuji, nechci.“ „Dobrá. Proč jste přišel?“ „Vaši muži porušili císařův příkaz,“ odpověděl velitel Tajných stroze. „Ano? A jakýpak?“ „V případě incidentu nebo zločinu proti zákonu, který se týká vysokých zájmů říše a státní bezpečnosti, je jediným orgánem zplnomocněným k vyšetřování Tajná císařská policie Jeho Veličenstva. Vaši muži se pletli tam, kde neměli co dělat.“ „Snad nehodláte tvrdit, že obyčejná vražda nějakého poradce u dvora je věcí státní bezpečnosti.“ Ghare se tvářil docela bezstarostně. „To tedy hodlám.“ Gardista se pohodlně opřel a založil ruce na prsou: „A co jsme podle vás měli dělat, když u nás byl Murreho komorník ohlásit vraždu? Sedět na zadku?“ „Jistěže. Dát od toho ruce pryč a poslat kurýra na Rintaroe. Mimochodem, majordomus je pořád tady?“ „Ano.“ „Odvedu si ho s sebou. Pošlete pro něj.“ „Na to zapomeňte," zašklebil se Ghare. „Před chvílí se vzbudil a právě teď ho vyslýcháme.“ „Hodláte mařit mé vyšetřování? Nechtějte, abych si na vás něco našel. Mám rozsáhlý archiv.“ „Už se stalo.“ Gardistův hlas sršel pýchou a sebevědomím. „Jenomže přesně naopak.“ Thomas se v duchu usmál. Kapitán neodolal návnadě, která před ním ležela, a chytil se jí. „K věci,“ pobídl Ghareho chladně. „Teď budu diktovat podmínky já, pane plukovníku.“ Pan plukovník se bavil představou, jak dlouho stárnoucí muž čekal na takovou příležitost. „Poslouchám.“ „Jste chytrý - na můj vkus až příliš. Proto vám snad nemusím vysvětlovat, co mám v rukou.“ „Pokračujte.“ „Máte teď na vybranou: buď omezíte pravomoci svoje a svých lidí, nebo zrovnoprávníte Císařskou gardu a policii, a to ve všech ohledech. Císař vám dopřává sluchu, nezapomínejte ale, že váš vliv na něj mám teď v rukou já.“ „Ani jedna z možností se mi nezamlouvá,“ protáhl Andren zvolna a gestem zadržel svůj protějšek. „Mám ale jiné řešení. Měl jste pravdu; dobře vím, co máte v rukou. Přesto jste se spletl. Přišel jsem za vámi především kvůli návrhu, nad kterým jsem dlouho přemýšlel, a jistý dokument ve vašem držení byl až druhořadou záležitostí.“ „Jen dál.“ „Chci spojit Císařskou gardu a Tajnou policii.“ Kdyby býval Ghare jedl nebo pil, dozajista by mu zaskočilo v hrdle. „Cože?“ „Jen považte: už odedávna vy, muži z Gardy, nenávidíte nás, Tajné, a závidíte nám naše výsady a pravomoci. Naši moc. To nepomáhá ani jedněm, ani druhým - a už vůbec ne říši. Oplátkou za své místo a kariéru vám nabízím povýšení do šarže plukovníka. Tajná policie bude rozdělena na dva rovnoprávné celky, z nichž jeden povedu já a jeden vy. Jste tělem a duší voják a vaši muži jsou víc než čím jiným vojenským celkem – to je vám ke cti – a císař potřebuje někoho, jako jste vy, s pravomocemi, jaké máme my. Budete mít všechna naše práva, všechny naše výsady a naše možnosti dalšího výcviku. To je to, co nabízím.“ „Když nedodržíte?“ „Potom mě můžete kompromitovat a zničit. Já se ale svých práv nevzdám, to raději skončím v žaláři.“ „To není třeba,“ promnul si Ghare zamyšleně bradu. Tvář mu pomalu křivil potměšilý úsměv. „Lidé jako vy se mi... budou se říši hodit.“ Andren hodnou chvíli mlčel a nechal kapitánovo hlasité uvažování bez odpovědi. Pak se potichu ozval: „Poslal byste pro sekretáře? Rád bych sepsal oficiální zprávu, abych mohl celou věc ještě dnes předložit Jeho Veličenstvu.“ Ghare se s výrazem vítěze zvedl z křesla a následně zmizel za dveřmi. Thomas se předklonil na židli a opřel si lokty o kolena. Čelo se mu krabatilo vráskami. Kapitán se zakrátko vrátil a dveře nechal otevřené. „Písař přijde za chvíli, zatím se můžeme dohodnout na detailech. Například nový znak...“ Thomas se přinutil k slabému úsměvu. Aniž by to jeho sok vůbec tušil, pravým vítězem byl on. Neměl z toho ale pražádnou radost. Gardista neměl ani ponětí o tom, že na muže z Tajné císařské policie se nevztahují běžné zákony a že o jejich osudu, životě nebo smrti, rozhoduje právě a jen jejich velitel. A tím byl, aťsi plukovník nebo četař, pouze Andren. Pozdní odpoledne v bývalé rezidenci generála Fareta plynulo tiše a líně. Komoří ve svém pokoji dělal sumář finančních výdajů za poslední měsíc, služky právě máchaly špinavé prádlo a kuchařka se svými pomocnicemi připravovala jídlo. Pán domu stál u dveří a předával uniformovanému poslu pečlivě zapečetěnou obálku. Kurýr zasalutoval, otočil koně a ostře ho pobídl do cvalu. Pospíchal; čím dřív dorazí na místo, tím lépe. A odpověď - posvěcení - od císaře musel přinést nejhůř do rána druhého dne. Situace vyžadovala rychlost. U venkovní brány se potkal s Erwinem z Tombry. Kapitán připomínal všechno možné, jen ne důstojníka Tajné policie. Rozepnutá uniforma a větrem rozcuchané vlasy nebyly právě reprezentativní. Thomas počkal, až jeho společník seskočí a předá klisnu podkonímu. Pak spolu vyrazili do útrob domu. „Posadíme se tady,“ odsunul plukovník jednu ze židlí v jídelním sále. „Dneska se k večeři hodí červené - začneme dřív?“ „Můžem,“ svlékl si Erwin kabát uniformy a přehodil ho přes židli. „Jistě, udělej si pohodlí.“ Kapitán na ironii zareagoval všeříkajícím pohledem. Posadil se za stůl a počkal, až mu hostitel nalije. „Jaký bylo jednání s tim... Gharem?“ „Nejdřív vyprávěj ty. Cos našel? Četl jsem tvůj vzkaz, ale nedává mi to moc smysl.“ „Je toho víc. Hele, nemoh‘ bys...“ Andren ihned pochopil a dvakrát zatáhl za malou páčku u Zdi. Komorník se přihnal hned vzápětí. „Připravte dvě dýmky, Vincente. Ten cizí tabák, prosím.“ „S radostí, pane.“ „Tak spusť,“ obrátil se Thomas k Erwinovi. „No,“ zamlaskal kapitán a polkl doušek, „vypadá to, že v tom jede ten majordomus.“ „Poslouchám.“ „Phardin do hlášení napsal, že tam ten vrah byl asi tak ve dvě ráno. Pak byl okolo čtyř náš povedenej komoří nahlásit u gardistů vraždu. A teď mi řekni: když budeš vyděšenej k smrti a pudeš nahlásit vraždu, usteleš si předtím postel?“ Andren povytáhl obočí. „To je pravda. Co dál?“ „Potom je docela jasný, že tam byl komorník jenom nastrčenej. Nemám šajn, kdo ho tam dostal, ale žádnej správce domu nebude ležet v knihách o filozofii. Natožpak aby jim rozuměl.“ Kapitán se odmlčel a shrábl si z čela neposlušné vlasy. Zamyšleně si kousal spodní ret. „Jen dál,“ pobídl ho Thomas. „Takže tu máme komořího filozofa. Pokud to berem takle, tak s nim byl vrah domluvenej. Rám obrazu naproti oknu, přes který se dostal dovnitř, byl poničenej. Nejspíš to jeden z nich poškodil úmyslně, aby to vypadalo jako známka boje. A hele – další mezera! Nějaká potyčka by asi vzbudila Yspu, ne? Pokoj měl pár metrů od majordoma. Dost zvláštní, řek‘ bych.“ „Pokračuj.“ Hovor přerušil přicházející Vincent se zapálenými dýmkami v ruce. Když si je od něj vzali, Andrenův komorník s úslužnou úklonou odešel. „Potom je zajímavý, že nešel rovnou do Yspovy ložnice. Nejprv se stavil právě u majordoma - hele, jak se vlastně jmenuje?“ „Jamiel, myslím.“ „Tak tenhle Jamiel měl u sebe něco, co ten vrah chtěl... ale nesedí to. Ten chlap, co zabil Yspu, udělal vevnitř až moc chyb. Řekni mi, půjde zabít císařova poradce nějakej amatér? Do třetího patra po laně ale každej nevyleze.“ „Třeba chtěl vypadat jako amatér.“ „V tom případě se ale rozhodl nechat nás, abysme se zdržovali majordomem. Nehrál s nim tu dohodu fér.“ „Co tím myslíš?“ „Nepřipomíná ti to něco? Kdo často nedrží daný slovo a hraje si na amatéra, když musí?“ „To snad...“ „Člen Tajné císařské policie Jeho Veličenstva. Stojíme proti někomu z nás - nebo proti někomu, kdo nás dobře zná.“ „Pitomost,“ zavrtěl Andren hlavou. „Úplně jsi pominul-“ „Jiný možnosti? Podle stylu vraždy to byl nájemnej vrah, dostatečně nezkušenej na to, aby si troufnul na císařova poradce. Každej z podsvětí ví, že takováhle práce zavání průserem, a každej dobrej zabiják by ji odmítl. Něco tu ale nesedí - nezabil komorníka. Začátečník by ho nenechal naživu, odrovnal by ho taky. To, že ho nechal naživu, je jasnej rys profesionála. Profíka, co potřeboval, aby to náš Jamiel přežil. Někdo to narafičil tak, aby to vypadalo na nějakou bezvýznamnou nulu, co si za to nechala zaplatit pár šupama. Co myslíš, kde sem se flákal celej den? Byl sem si proklepnout všechny špičky podsvětí, co by s tím mohly mít něco společnýho. Ani ťuk, nic.“ „A ty jim snad věříš?“ „Tome,“ naklonil se k němu Erwin, „kdo myslíš, že mě vychovával a dával mi najíst, než mě našel Faret a přived‘ sem?“ Plukovník se výmluvně usmál a obrátil do sebe zbytek vína na dně sklenky. Služebné právě začaly nosit na stůl. Tichý stín se pomalu proplížil noční ulicí a vyběhl po schodech ke dveřím. Třikrát zaklepal - pak ho oslepilo jasné světlo svícnu. Před svými muži, ať už Erwinem, Williamem nebo třeba i posledním z kadetů, musel Thomas působit vždy silně. Jako vůdce, který si vždy ví rady a vede Tajné tím správným směrem. Jenom před Valerií mohl tuhle masku shodit. V jejím náručí si nemusel na nic hrát. Psychicky vyčerpaný muž měl na svých bedrech naloženo víc, než by příslušelo jeho věku. Dlouho jenom potichu mluvil s hlavou v jejím klíně. Seděla opřená o čelo postele a mlčky mu bloudila prsty ve vlasech. „Víš vlastně, co chci udělat?“ „Nevím. Vím jenom, co musíš udělat.“ „Potáhne se to se mnou pořád.“ „To je úděl mocných.“ Pomalu se zvedl z jejího klína a podíval se jí do tváře. „S takovou tady tenhle mocný už taky nemusí dlouho být.“ Zasmála se. „V tom případě by měl ještě leccos stihnout.“ Ani se nestihl bránit. Pevně ho chytila kolem krku a přitáhla na dosah svých rtů. Veškeré napětí, které mezi nimi během let zvolna narůstalo, náhle vybuchlo v jediné erupci. Thomas se za to mezi jednotlivými hlasitými údery jejího srdce, které teď snad slyšel i na vlastní uši, proklínal. Volba muže „Cože?!“ William Deanni rozčíleně zašermoval rukama. „To snad, u všech čertů, nemůžeš myslet vážně!“ Thomas se na něj díval se zvláštní, chladnou lhostejností. Potom potichu položil prázdný šálek na malý talířek. Neodpovídal. „Tohle nemůžeš udělat!“ „Nemůžu? Naopak, musím.“ „Pitomost!“ „Napadá tě snad jiné řešení? Můžeš se v tom klidně povozit se mnou, když to neudělám.“ „Cokoli je lepší než tohle,“ zasyčel Andrenův zástupce. „Já si tohle na svědomí nevezmu.“ „Nikdo tě nenutí. Rozkazy vydávám já, a všechna odpovědnost tudíž přechází na mne.“ „A nutit taky nebude. Nebudu snášet to, jak mě vy dva přehlížíte a děláte... děláte tohle. Divadlo skončilo a opona se zatáhla.“ V afektu se vysoukal ze svrchníku uniformy a hodil ho plukovníkovi na stůl. Při odchodu za sebou třískl dveřmi, které ale vzápětí otevřel Erwin. Obdivně zahvízdal: „To teda bylo něco.“ William rázoval pryč po přístupové cestě k letohrádku – Andren ho pozoroval oknem své kanceláře. „Škoda,“ povzdechl si, vzal do rukou jeho stejnokroj a pečlivě ho složil na židli. „A přece ho mám rád.“ „Co bude dál?“ „Řekl to sám: divadlo skončilo, opona se zatáhla.“ Thomas pohledem zavadil o velké nástěnné hodiny. „Dej vědět Phardinovi, ať se do toho dá.“ Kapitán přikývl: „Já půjdu za svojí prací.“ „Ještě počkej,“ zarazil ho Thomas a zašátral v šuplíku stolu. „Tohle mi vytáhli z archivu; pročti si to, než za ním půjdeš.“ „Díkes.“ „A zkus, prosím tě, pro jednou mluvit normálně.“ Erwin nechal plukovníka bez odpovědi a odešel stejně jako William – až na to, že dveře jen potichu zavřel. Život ve velitelství Gardy ubíhal svým běžným tempem, jako by snad včera plukovník Andren s kapitánem Gharem ani nestvrdili podpisy dokument, který měl vstoupit do historie obou složek. Kadet Ignacio opět stál venku na službě a dmul se pýchou. Toho dne dostal jako jeden z prvních - to proto, že držel stráž u dveří – novou uniformu, na níž se skvěl symbol stříbrného jestřába sedícího na panovnické koruně. Symbol nové Tajné císařské gardy. Vůbec se nedivil tomu, že si švadleny tolik pospíšily. Ale co, vždyť šlo jen o jednu nášivku. Ulice byla hlučná a zaplněná – už se blížilo poledne. Pojednou ale začali lidé uctivě tvořit uličku pětici jezdců. Za nimi jel tentýž kočár, ve kterém předevčírem dorazil Thomas Andren. Tajní přicházeli na scénu ve vší své okázalosti. Muži ve spěchu seskočili ze sedel a uvázali koně. Ze dvířek vystoupili další čtyři, podle výložek na ramenou důstojníci. Jeden z nich, elf poručík, přistoupil k Ignaciovi: „Pusťte nás dovnitř, kadete.“ Mladičký gardista stál s vytřeštěnýma očima, v nichž se mísil strach s úctou. Zmohl se jen na to, aby jim uhnul z cesty. Mathias Ghare si velkopansky vykračoval po schodech dolů do přízemí. Naposledy si ledabyle upravil límec nové plukovnické uniformy a několikerým blahosklonným kývnutím pozdravil procházející gardisty. Konečně, po tolika letech nevděčné služby vlasti, se mu dostalo odpovídající odměny. Vtom kdosi rozrazil vstupní dveře. Dovnitř rozvážně napochodovalo devět Tajných. Dobrá polovina držela v rukou lehké kuše, natažené a připravené. Veškerý život v hale se rázem zastavil. Na podlahu se šustěním dopadl stoh spisů. Elf s šedýma nelítostnýma očima přistoupil ke Gharemu. Nejspíš velící důstojník. A přitom pouhý poručík! „Jsem pověřen provést rutinní inspekci,“ podal mu nadvakrát přeložený list opatřený voskovou pečetí. Mluvil se slabým akcentem Jižních elfů. „Doporučoval bych vám a vašim mužům, abyste nekladli odpor a spolupracovali. Pánové!“ Další dva Tajní obešli poručíka a zastavili se za zády Ghareho. „Mathiasi Ghare, na rozkaz plukovníka Andrena jste zatčen, degradován a zproštěn výkonu služby.“ Drze se dotkl jeho nové uniformy a neurvale z ní strhl důstojnické insignie. „Zklamal jste.“ Gardistovi se zatmělo před očima. „To je absurdní! Já a Andren-“ „Plukovník Andren je jediným přímým velitelem Tajné služby Erinejského císařství, kam nyní patří i Tajná císařská garda, a jeho rozkaz nemůže zpochybnit ani sám panovník,“ přerušil ho chladně elf. „Odvést!“ Kdosi vzadu zlostně vykřikl a vrhl se Gharemu na pomoc. Rázem ho zchladila kuše mířící mu na prsa. Phardin Ke‘ Ressea se lhostejně ohlédl po svých mužích, kteří právě odváděli vězně ven. „Teď do jeho kanceláře, ať to máme z krku.“ Komorník Jamiel působil dojmem stárnoucího nemocného muže. Šedivějící vlasy měl rozcuchané, rysy obličeje zakrývalo divoké strniště. Nervózně si okousával nehty na rukou a těkavým pohledem bloudil z jedné strany své cely na druhou. Pod zarudlýma očima se mu táhly tmavé kruhy. Zaslechl lomoz na konci chodby; otevírané dveře. Zakrátko přišel mladík v uniformě a beze slova ho zvedl z pryčny. Byl jedním z těch, kdo ho nenechali celou noc spát. Popohnal ho před sebe. Jeden schod, druhý, třetí... Jamiel upadl, jednotlivé stupně byly kluzké. Jak by ne - jeho cela se nacházela v podzemí letohrádku Rintaroe. Pak se dveře do přízemí otevřely a Yspův komoří jako jeden z mála spatřil velitelství Tajných, aniž by k nim sám patřil. Jeho dozor mu nedal možnost příliš se rozhlížet; důrazně ho popohnal dál. Po několika dalších krocích otevřel mladý policista dveře a strčil Jamiela dovnitř. Tam stál o zeď opřený další. Na sobě měl důstojnický úbor elegantního střihu. Nevěnoval majordomovi téměř žádnou pozornost - znuděně si pohrával s malou vrhací dýkou, jejíž čepel se rychle míhala mezi jeho hbitými prsty. „Můžete se posadit, jestli chcete,“ poznamenal a pomalu vzhlédnul. Byl stěží o pár let starší než mladík, který sem komořího přivedl. „Děkuji.“ Tajný sám zůstal stát. Pomalu obešel stůl a položil ruce na opěradlo židle naproti majordomovi. „Nepovažuji za nutné se vám představovat. Budete pouze odpovídat - sám můžete mluvit jen tehdy, když vás k tomu vyzvu. Jasné?“ „Já vaše jméno znám. Jste Erwin z Tombry,“ utrousil Jamiel. Zarytě zíral do prázdna. „Sám můžete mluvit jen tehdy, když vás k tomu vyzvu,“ zopakoval důstojník klidně. „Jasné?“ „Ano.“ „Starali se o vás naši muži dobře?“ „Nedostal jsem najíst.“ „Tedy starali. Fakt, že víte, kdo jsem, vám moc nepomůže. Jak dlouho jste pracoval pro Yspu Murreho?“ „Tři roky.“ „Předchozí zaměstnání?“ „Různé rezidence, povětšinou nižší šlechtici se sídlem v hlavním městě.“ „Přede mnou nesmíte lhát. Ba co, teď si to ani nemůžete dovolit. Takže znovu: předchozí zaměstnání?“ „Už jsem vám odpověděl.“ „Zeptám se do třetice. Další špatná odpověď vám vynese tolik času za mřížemi, kolik si já budu přát. Vaše předchozí zaměstnání?“ „K čemu by vám to bylo?“ „Nehrajte si,“ zasyčel Erwin. „Když budu chtít, nepotrvá to dlouho a najdu někoho vám blízkého. Mohl by vám pomoci správně odpovídat.“ Jamiel nasucho polkl. „Rektor katedry Prvního Umění na Atonorské Univerzitě.“ „Vida, dokonce v hlavním městě,“ ušklíbl se Tajný. „Vy jste to stejně věděl.“ „Ptal jsem se vás na něco?“ „Ne.“ „Potom mlčte. Mimochodem, stelete rád postele?“ „Co prosím?“ „Ptám se, jestli rád stelete postele. Když jste šel nahlásit vraždu císařova poradce, nezapomněl jste si ještě předtím ustlat. A to i přesto, že vás pachatel předtím omráčil. Ta bolest musela být nepříjemná, viďte?“ Jamielova nervozitou ztuhlá tvář zbledla ještě víc. „Já...“ „Vy?“ posadil se Erwin na roh stolu. „Bývalý děkan katedry, který před čtyřmi lety přišel o rodinu i o práci. Pamatujete si to víc než dobře, že ano? Kdo jiný taky.“ Komoří stáhl rty do úzké čárky a na okamžik křečovitě zavřel oči. „Vaše žena a dvě dcerky, že? Zajistil jste jim tehdy přístup do Univerzitní knihovny, aby se děti naučily i něco víc, než co jim předají učitelé ve školách. Přesně do té knihovny, kam pár hodin poté vpadlo komando bývalých vojáků Erinejské říše. Renegáti.“ Jamiel sevřel ruce položené na stole v pěst. Skelný zrak dál upíral někam do prázdna za kapitána. „Chtěli výkupné, koně a volnou cestu přes hranice. Vyjednáváním s vyděrači byl tenkrát pověřen císařův diplomat - Yspa Murre. Zvláštní shoda okolností...“ „Mlčte už!“ neudržel se komorník. Rty se mu třásly. „Yspa odmítl zaplatit tolik peněz jen kvůli několika prachmizerným studentům a měšťanům ze střední vrstvy. Namísto toho navrhl císaři, aby zasáhl silou. Tak se také stalo - vyděrači byli zabiti, předtím ale zavraždili více než polovinu rukojmích. Mezi nimi i vaši ženu a dcery. A pak, sotva měsíc nato, rektor Univerzity Otto Warlus, autor několika ceněných filozofických spisů, jednoduše zmizel. Opustil veřejný život, prodal dům a nedal o sobě víc vědět. Namísto toho jednoho dne zaklepal na dveře rezidence císařského diplomata, Yspy Murreho, Jamiel Arte. Majordomus s vynikajícím doporučením od mnoha vlivných lidí. Předpokládám, že za ta doporučení jste musel zaplatit většinou svého majetku. Pochopitelně, chtěl jste pomstu. Svou pomstu.“ Komořího - nebo také rektor Otta Warluse – Erwinův monolog zlomil. Seděl teď shrbený se skloněnou hlavou a třásla se mu ramena. Stěží dokázal ovládnout přerývaný dech: „Co po mně chcete? Víte toho... až dost...“ „Vůbec vás neprobudil hluk, se kterým se Murreho vrah dostal dovnitř. Byl jste na něj připravený a celé jste to spolu sehráli. Chtěl jste, aby Yspa pykal za to, čeho se dopustil; coby akademikovi se vám ale příčilo použití hrubé síly. Ten, kdo ho zabil, o vás a vašem plánu věděl, a proto se vám ozval se svým návrhem. Tím jste se stal spolupachatelem vraždy příslušníka císařova dvora.“ Kapitán udělal významnou pomlku. Rektorovy ruce na stole se třásly, tmavé kruhy pod očima zabodnutýma do stolu se ještě prohloubily. Stín minulosti na něj dolehl mnohem víc než nebezpečí přítomnosti. „Vrátím vám vše – vaše postavení a vaši práci,“ přinutil ho Erwin vzhlédnout. „Vše, co jste ztratil kvůli své pomstě. Na oplátku chci odpovědi na své otázky.“ *** Archiv Tajné císařské policie Jeho Veličenstva Zápis č. 2426; 30. června 817 d. c. Místo: Nittmachova rezidence Čas: Třetí hodina ranní Na základě důvodného podezření provedla jednotka Tajné císařské policie pod vedením poručíka Chara zásah v Nittmachově rezidenci, kde tou dobou probíhala schůze nižších šlechticů Erinejské říše. Na místě byly zajištěny důkazy o protistátní činnosti účastníků schůze. Zatčeni a obviněni z vlastizrady byli níže jmenovaní: Erik Ilfinilský Catherine z Hellacanu Zarus Wittagawe Theodor Vas-Arenn Bernard Clarine Zadrženi byli další dva muži rovněž elfského původu, jejichž totožnost dosud nebyla prokázána. Všichni zúčastnění byli podrobeni výslechu, kterým byl pověřen kapitán Giarni Nalche. Zápisem pověřený důstojník npor. Nathaniel Apet *** Dveře se pomalu otevřely. Vězeň vzhlédl. „Dobré poledne, Mathiasi.“ Bývalý kapitán - a nakrátko i plukovník - Císařské gardy nechal Andrenův pozdrav bez odpovědi. Mlčky zíral na talíř s netknutým obědem. „Držíte hladovku?“ „Nikdy,“ Ghare pomalu pohnul vyschlými rty, „nikdy jsem zřejmě plně nechápal význam přísloví 'Účel světí prostředky'. Pochopil jsem až teď.“ Thomas se posadil na pryčnu - vězeň seděl v rohu na zemi. „Před dvěma dny jsem vám řekl, že se vaši muži pletli tam, kde neměli co dělat. Vy jste se k nim přidal.“ Velitel Tajných se na okamžik odmlčel a vytáhl z vnitřní kapsy uniformy dýmku a pytlík s tabákem. „Ta je má vlastní. Teď je vaše.“ Ghare na něj zvídavě pohlédl. „Berte to jako prokázání úcty dobrému protivníkovi.“ Vězeň zvolna vstal. Thomas udělal totéž. „Chcete mi prokázat úctu? Vaši zbraň, plukovníku.“ Andren instinktivně udělal krok vzad. „Vyhrál ten lepší, ale neprohrál zbabělec. Vaši zbraň, prosím.“ Dlouhá dýka se stříbrem zdobenou rukojetí a vyrytými iniciály T. A. v okamžení změnila majitele. Velitel Tajné císařské policie zavřel dveře od cely a zastavil se za nimi. Dál se vydal až tehdy, kdy zaslechl tupý zvuk těla dopadajícího na zem. Jamiel, teď už zbavený pout, odcházel. Oči měl zarudlé, a tentokrát už nejen únavou, ale tvářil se vyrovnaně. Erwin kývl hlavou na pozdrav a počkal, až se za ním zavřou dveře. Pak se sesunul do židle a ze rtů mu splynulo několik nadávek dozajista nepatřících do repertoáru slovních obratů, které použil při výslechu. Jamiel mu řekl vše, co věděl – vyjma vrahova popisu. Kapitán si dával pomalu dohromady profil jeho charakteru. Už teď věděl, že měl pravdu. Roztržitě zašátral v kapsách stejnokroje, po chvíli vylovil dýmku a začal ji rychle pěchovat tabákem. „Seržante!“ Ve dveřích se objevila malá škvíra a dovnitř nakoukl mladík, který před pár hodinami přivedl komorníka-rektora k výslechu. „Pane?“ „Přines mi něco na zapálení,“ zamával na něj Erwin dýmkou. „Ano, pane.“ Mladík se nesměle protáhl dovnitř. „A... pane?“ „Co zas?“ „V přízemí čeká nějaký vyslanec od Jižních elfů... císařův sekretář ho poslal k nám.“ „Hm... pak se za nim podívam.“ Kapitán pojednou ožil a vyskočil na nohy, až shodil židli, na které seděl. „Jižní elfové... Jižní elf! Sakra!“ „Pane?“ „Zadržte toho vyslance a ať ho dva chlapi pořád hlídaj. Kde je teď Andren?“ „Ve věznici na druhé straně města.“ Erwin prudce rozrazil dveře a vyběhl ven. Cestou ještě srazil jednoho kadeta nesoucího několik složek do archivu. Přízemím letohrádku Rintaroe se rozléhalo divoké klení – obou dvou. Plukovník stoupal po schodech z podzemních pater věznice. Měla minimální personál – využívaná byla už jen málokdy –, a tak cestou nikoho nepotkal. Měl namířeno do kanceláře správce, aby podpisem stvrdil zítřejší popravu, a to i přesto, že se Mathias Ghare rozhodl důstojně odejít sám a předešel tak naplnění rozsudku. Na světlo světa nikdy nemělo vyjít, že spáchal sebevraždu. Otevřel dveře, za stolem naproti ale nikdo neseděl. Andren si příliš pozdě všiml podezřelého ticha. Výcvikem získané reflexy a přirozený instinkt ho nezradily; útočník byl jednoduše příliš blízko. Thomas se dýce vyhnout nemohl. Ucítil palčivou bolest pod žebry a náhlou slabost, která mu podlomila nohy. Z bezprostřední blízkosti ho pozorovaly oči Phardina Ke‘ Ressey žhnoucí vražedným přísvitem. Chytil plukovníka v pádu a pomalu ho položil na zem. „Tady to vidíš,“ zasyčel. „Celá ta tvoje Tajná policie nakonec požírá samu sebe.“ Andren cítil vlhké teplo, které mu stékalo pod kabátem uniformy na kalhoty. Ztěžka se zvednul na loktech a opřel o zeď. Na čele se mu perlily drobné kapičky potu. „Víš aspoň proč?“ dřepl si elf kousek od něj. Thomas se usmál – vzpomněl si, co naposledy říkal Valerii, když za ní byl. „Poručík Phardin Ke‘ Ressea, sedmadvacet let, z knížectví Jižních Talanských elfů,“ zašeptal. „Lhal jsi.“ „Ne tak docela,“ napřímil se. „Jsem Talanec. Znáš Nittmachovu rezidenci?“ „Ne,“ zachraptěl. „Tak dělej, chci to slyšet.“ Elf se potěšeně zašklebil; na tohle čekal. Jeho msta si žádala, aby mu všechno vmetl do tváře ještě dřív, než zemře. „Bylo mi jedenáct, když jste tam přišli, na schůzi talanských šlechticů. Tys ještě ani nebyl naživu. Přišli tam a všechny zatkli. Mého strýce rovnou zabili – a já se díval, jak se snaží aspoň dostat ke zbrani. Už po ní skoro sahal a...“ Elf poslední slova spolkl. Pohrdavě se podíval na slábnoucího plukovníka. „Císař znárodnil všechen majetek rodiny i všech našich přátel, naše rodové jméno skončilo zašlapané v prachu. Dovedeš si vůbec představit, co to bylo za život? Byl jsem poslední z rodiny, bez prostředků, bez peněz a všude odmítaný. Přísahal jsem pomstu – Rindilovi de Rue, Faretovi a nakonec i tobě.“ „A k čemu ti to je?“ Andren se slabě usmíval. Získával čas. „K čemu je to vám? Podívej se na tu svoji slavnou Tajnou policii! Všechno se proti ní nakonec obrátí. Chtěl jsem zabít i Fareta, ale někdo mě předběhl. A tak je to se vším. Za všechna ta zvěrstva, co děláte, budete i platit.“ „Zvěrstva? Chtěli jste se odtrhnout od říše... od císařství...“ „A taky by se nám to bývalo podařilo. To vy jste všechno zničili.“ Phardinovy oči se stáhly do dvou úzkých škvírek. „Podcenil jsem tě. Doufal jsem, že tě Ghare s tím, co bude mít v rukou, potopí. Tebe i všechny ostatní. Nešlo to takhle, půjde to jinak. A až stráž věznice najde tvoje tělo spolu s Gharem, až já...“ Větu nedokončil – do kanceláře správce se jako velká voda vřítil Erwin. V rukou držel dvě podlouhlé dýky; rapír měli Tajní spíš jako doplněk k uniformě, byli cvičeni pro rychlý a zákeřný kontaktní boj. Elf uskočil dál a připravil se. Erwin s kamennou tváří prošel kolem Andrena – jako by si ho ani nevšiml. Odplivl si a vyzývavě pohlédl na svého protivníka. Začali kolem sebe pomalu kroužit podle osy boje, přikrčení a napjatí jako dva lvi bojující o teritorium. Oba čekali na první krok toho druhého a doufali, že protivník hned zpočátku udělá chybu. Boj se po chvíli naplno rozhořel. Thomas oba dva pozoroval horečnýma, zpola zakalenýma očima. Jeho kapitán byl zvyklý riskovat a často podnikal nebezpečné výpady, Phardin byl naproti tomu nesrovnatelně zkušenější. A ve střetnutí i úspěšnější. Obtočil se kolem Erwina, který nestačil včas změnit směr svého pohybu. Čepel elfské dýky proťala rukáv kapitánovy uniformy a ošklivě ho poranila na rameni. Phardin, vědom si své nynější výhody, zvolna ustoupil o několik kroků vzad. Čas teď hrál pro něj – protivníka mohlo zranění postupně jen víc a víc oslabovat. Zapomněl ale na toho, kdo už pro něj neměl představovat nebezpečí. Andren z posledních sil vyrazil proti němu a úzké stiletto, které předtím pokradmu vytáhl z pouzdra v botě, mu zabodl hluboko do stehna. Elf bolestí a překvapením na okamžik zakolísal, a nedokázal tak vzdorovat Erwinovi, který se mocně napřáhl a ťal ho přes celou šíři hrudníku. Zrádce v řadách Tajné císařské policie klečel na kolenou, krev mu zvolna smáčela stejnokroj. Andrenův kapitán k němu přistoupil a chytil ho za hlavu. Pohledem vyhledal plukovníka, který zvolna kývl. Ozvalo se tiché zapraskání a elfovo bezvládné tělo se zhroutilo k zemi. Thomas potichu vydechl. Vlasy měl vlhké od studeného potu. Erwin se k němu sklonil a podíval se na hlubokou ránu. Krev byla téměř černá. „Pojď, postav se.“ Plukovník zavrtěl hlavou a zavřel oči. „Ne. Tady to vidíš... zabíjíme kvůli říši a pak...“ Odmlčel se. „Hlídej si Williama.“ Kapitán mlčky přikývl. Těch několik zbývajících minut strávili v dusivém, těžkém tichu. Oba věděli, že na pomoc už je pozdě. Andren pomalu upadal do letargie, všechny jeho pohyby se stávaly pomalejšími a ospalejšími. Naposledy zvedl vyčerpáním a ztrátou krve ztěžklá víčka: „A dávej pozor na vlky.“ Smrt Thomase Andrena, plukovníka a velitele Tajné císařské policie Jeho Veličenstva, zdaleka neměla vliv jen na mocnou vládní organizaci. Jeho pohřeb byl událostí, která zasáhla všechny. Jméno mladého a schopného muže bylo lidmi hluboce ctěno – téměř tak jako samotný císařský majestát – a mělo nemalý zvuk. Pohřbu, který se odehrával za mračného dopoledne, se zúčastnil celý důstojnický sbor, v jehož čele teď stál Erwin z Tombry. Valerie vedle něj zatínala prsty do jeho paže a zoufale se snažila potlačit trhané vzlyky. Novému vůdci Tajných se leskly oči a někde hluboko cítil pocit podivné satisfakce. Už den po střetnutí ve věznici vydal rozkaz k pronásledování a zatčení všech, kteří měli co do činění s Phardinem Ke‘ Resseou a jeho plánem. Jako první promluvil následník trůnu; císař se obřadu zúčastnit nemohl. Jeho řeč byla plná patetických frází a teatrálních gest. Erwinovi se při tom bezděky opovržlivě zkroutily rty. Pak se dostal ke slovu. Mluvil klidně a jednoduše, odpustil si květnatá spojení. Stroze a bez přikrášlování vzdal úctu svému veliteli a příteli. William Deanni, bývalý kapitán Tajných, se své funkce zřekl v ten den, kdy Andren zemřel. Stál stranou celého procesí, přesto věděl, že ho pozorují nejedny oči. Kdo jednou vstoupil mezi císařovu elitu, ten už navždy zůstal pod jejím dohledem, ať už se stalo cokoli. Nižší důstojníci začali pomalu spouštět rakev do hrobu. Erwin vystoupil z řady jako první, pomalu vytasil zbraň a položil ji na víko. Ostatní vzápětí následovali jeho příkladu. Potom se všichni, včetně následníka trůnu a vyjma Valerie, postavili do pozoru a zasalutovali. William se s mrtvým rozloučil rovněž po vojensku, toho už si ale nikdo nevšímal. Chvíli jen stál a rovnal si na ramenou vycházkový plášť, který mu čechral vítr, než si všiml, že k němu přes pěstěný trávník hřbitova zvolna kráčí Erwin. Pozdravili se pouhým pokývnutím hlavy – na nic víc nebyli zvyklí. „Máš teď v rukou moc,“ podíval se William na důstojnické výložky svého bývalého kolegy. V jeho hlase mohlo znít všechno, ale závist to nebyla. Nový šéf policie neodpověděl. „Skrz to, co teď děláš, tě čeká stejný konec jako Thomase. Možná už nejsem od vás, ale pořád vím, jak se leccos dozvědět.“ Erwin se trpce usmál; dobře věděl, na co William naráží. „To je úděl nás, mocných,“ naklonil se k němu. Bývalý Tajný měl mrazivý pocit, že z velitele slyší mluvit mrtvého. „Pro zájmy říše zapomínáme na svědomí, zabíjíme a umíráme. I na mořskou hráz útočí vlny, i pilíře mostu trpí náporem řeky. To jsme my. Proto tu jsme. Thomas věděl, co riskuje. Byla to jeho volba – volba muže. Tak jako ta moje.“

Názory a komentáře ( 0 /40 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Arllette	1
Corwin	1
DonSimon	1
Drizzt	1
HadejKdo	2
Heldret	1
Hrun	1
Christopher	1
Jon	1
Kanyapi	1
Karajda	1
Lodovico	1
Master	1
Milwa	1
MorganaLeFay	1
Nefer	1
Ormalin	2
Rinoli	1
Teranell	1