Psychopomp Scarecrow 23. března 2017
Vítr podzimu byl chladný jako smrt. Stál tam uprostřed louky na kopci. Uslzený zrak upíral do koruny jediného stromu široko daleko – urostlého starého dubu, v jehož větvích byl uvízlý rozedraný papírový drak. Proudy větru si pohrávaly s třásněmi v duhových barvách. Muž vykročil směrem ke stromu. S výskokem se zachytil rukama za nejnižší větev, vytáhl se a šplhal výše. Celý se při tom ušpinil, větve mu na několika místech dokonce potrhaly oblečení. Nehleděl na to. Přibližoval se k drakovi, stále blíž a blíž. Ve chvíli, kdy jej měl na dosah, pod ním zapraskala větev. Pád. Tma. *** „Kam teď půjdeme?“ zeptal se někdo. Hlouček duší chmurně postával u brány hřbitova. Sledovaly, jak jsou jejich hroby rušeny, netušily proč. Snad za ně pozůstalí nezaplatili? Snad stavba dálnice? Kdo ví. „S námi,“ ozval se hluboký hlas. Pohledy všech přítomných padly na tři mnichy v prostých šedých kutnách. Říkali si Šedí bratři a jejich klášter byl, jak sami řekli, ‚bezpečným místem‘. Jaké nebezpečí by v posmrtném životě mohlo číhat, však nikdo z nich nechtěl sdělit. Záhrobí bylo temné, chladné místo. Obloha měla šedivou barvu, stejně tak půda a vše, co jste mohli v oné rovinaté pustině zahlédnout. Jen mraky na nebi byly černé jako havraní peří. Stíny, které vrhaly, se zlověstně plazily po vyprahlé mrtvé zemi a podivně šeptaly. Mniši poskytli duším útočiště. Z toho mála, co řekli, byla ochrana duší, které nenalezly cestu kamkoliv jinam, jejich posláním. *** Muž seděl na jednom z nesčetných schodišť kláštera. Snažil se si vzpomenout. Zapomněl ale na všechno. Své jméno, celý život. Netušil, jak dlouhou dobu je v klášteře, dny zde plynuly podivně. Někdy byl den vteřinou a někdy byla vteřina věčností. Smutně hleděl na špičky svých bot. Jsou to hezké boty, napadlo jej. Mohl by se projít. Vstal a šel, kam ho nohy nesly. Procházel ambity, vystupoval a sestupoval po schodištích, míjel kaple a záhony s šedivou trávou. Sešel po jednom ze schodišť, na jeho konci jej čekala vrata. Rozevřel je. Ocitl se v chodbě, na druhém konci byla další vrata. Na nich byla vyřezána lidská tvář. Pohled očí vyřezaných ve dveřích byl silně znepokojující, ústa byla stažená v podivné grimase. Přemýšlel, co může být za nimi. Vykročil. Ve chvíli, kdy dosáhl zhruba poloviny chodby, se zarazil. Kdyby nebyl mrtvý, zastavilo by se mu srdce. Tvář na dveřích se k němu začala rychle natahovat, otevírala ústa, připravena jej zhltnout. Veliká hlava se bizarně vysouvala z vrat na konci chodby, jak se blížila, zahlédl nepříčetný výraz jejích očí. Otočil se na podpatku a prchal zpět, odkud přišel. Ve chvíli, kdy proběhl vraty zpět ke schodům, za zády uslyšel cvaknutí zubů. Popadaje dech se svalil na schodiště, přímo k nohám jednoho z Šedých bratrů. Mnich na něj zpod kápě tiše hleděl. „Co to bylo?“ doprošoval se muž vysvětlení. „Peklo,“ odpověděl mu mnich šeptem. *** Musel utéct, prostě musel. Rozhodl se raději čelit nebezpečím záhrobí než být na místě, v jehož zdech se nacházelo něco tak strašlivého. Šel po silnici. Ano, našel silnici. Dlouhou a rovnou, linoucí se od nekonečna k nekonečnu. Všude chladné bezvětří a ticho, v němž se ozývaly jen jeho kroky na asfaltu. Rytmická symfonie byla náhle něčím přerušena. Zvuk motoru. Ohlédl se a spatřil blížící se vůz. Sám od sebe zvedl ruku se vztyčeným palcem. Čekal, že vozidlo jen projede, kdo by také bral v záhrobí stopaře? Už z dálky zaslechl hlasitou hudbu. Auto zastavilo. Působilo podivně, rychle shledal proč. Byla to jeho barva – jasně fialový Cadillac Eldorado se staženou střechou byl ve všudypřítomné šedi něčím zcela nevídaným. Vzhled auta byl však zcela zastíněn vzezřením řidiče. Muž ze všeho nejvíc připomínal kostlivce potaženého tmavě šedou kůží. Měl na sobě černý kabát a cylindr. Zpod klobouku vlály dlouhé, leč prořídlé bílé vlasy. Oči skryté za tmavými brýlemi. Prsty, jimiž svíral volant, byly zdobeny několika drahými prsteny. Mezi úzkými rty svíral cigaretový doutník s neuvěřitelně dlouhým nesklepaným popílkem. Promluvil: „Víš, jak uděláš radost mrtvýmu dítěti?“ Muž jen pootevřel ústa, nevěděl, zda by neměl utíkat. „Dáš mu mrtvý štěňátko,“ chvíli na sebe hleděli. „Já jsem Sam. Budeš čumět, nebo si nastoupíš?“ *** „And when you're down on your luck, hey baby, its a long, long way up…“ zpíval Sam spolu s rádiem, úspěšně ho přeřvával. „I don't care about what they say, I'm gonna marry you some day, go ahead and wake up, its a brand new day, angel's wings gonna carry you away…“ zarazil se. Sam trošku ztišil rádio, hudba dál zněla do šedé krajiny. Na tachometru bylo něco kolem osmdesáti mil v hodině, řítili se temnotou záhrobí, dávajíce o sobě vědět pouze detonacemi z reproduktorů. Muž se po očku podíval na řidiče, působil děsivě. Přesto do tohoto šedého světa jaksi patřil. Netušil, jak si to vysvětlit, ale jediná věc, která mu na Samovi skutečně vadila, byl předlouhý neskleplý váleček popílku na jeho doutníku. Sam po chvilce jeho pohled opětoval. „Moc toho nenamluvíš, nemáš o čem mluvit,“ pokýval Sam znalecky hlavou, „jsi dost uleželej, to máš z toho. Ateisti zasraný. Když umřete, nevymyslíte nic lepšího než si lehnout k tělu, a když vás náhodou vyoraj, tak jste hotoví a už si většinou nic nepamatujete. Jsi učebnicovej příklad, kámo.“ Po chvíli pokračoval: „Naproti tomu jednou, to jsem chtěl po smrti vystrašit bábu, co se ošklivě vyjádřila o jedný mý inkarnaci, ale ta stará kráva umřela a hned letěla někam do pryč, to byl fofr, měls to vidět.“ „No jo,“ vzdychl muž, „co se mnou bude?“ „Neboj se.“ Sam si ve rtech přehodil doutník do druhého koutku, popílek stále nespadl. „Nenechám tě v tom. Odvezu tě tam, kam patříš.“ „A kam patřím?“ „Přijde na to, rozhodně ne na silnici. Měl jsi štěstí, že jsi mě potkal.“ *** Byl teplý podzim. Svět by prozářen zlatem a rubíny dosud nespadaného listí. Dnes přišel domů dříve, potichu zavřel dveře a hledal ji. Zastihl ji v obývacím pokoji, kde na zemi klečela nad hromádkou rozstříhaného papíru a barevných stužek. „Copak to děláš?“ otázal se překvapeně. Nadskočila a zatvářila se, jako by ji přistihl při činu. „To je překvapení, počkej v kuchyni!“ zasmála se mu v odpověď. Bez protestů se vzdálil a šel si nabrat připravené jídlo. Za chvíli přišla, byla samý úsměv. Skočila mu kolem ramen, působila rozjařeně jako malá holka. Přinesla s sebou velkého papírového draka. „Půjdeme ho pouštět?“ „Ale ne,“ usmál se, „jsem hrozně unavený.“ V odpověď mu přišel její prosebný pohled. „No tak dobře.“ *** „DÁŠ SI KAFE?“ Otevřel oči. Seděl ve fialovém kabrioletu kdesi v srdci šedých plání. Byl mrtvý. Sam na něj hleděl, netrpělivě v ústech přehodil doutník s popílkem na konci. Stáli u kraje silnice hned vedle nenápadné budovy uprostřed ničeho. Vedle stavení bylo i několik stojanů na tankování. Zastávka v nekonečnu, napadlo jej. „Ach, ano, díky.“ Sam zamručel a vystoupil z auta. „Čekej tu, nikam nechoď.“ Muž kývl. Sam zmizel v budově. Muž si promnul oči, sen byl tak skutečný a zanechal v něm takové pocity, barvy, vůně… Nepochyboval o tom, že šlo o vzpomínku na život, a ne o obyčejný sen. Mrtví přece nemohou snít, nebo ano? A co ta dívka? Byla krásná jako anděl, znal ji dobře? „Cigárko by nebylo, mladej pane?“ zachraptěl mu kdosi do ucha. Lekl se. Cizí osobou byl jen postarší muž, který se zčistajasna zjevil vedle auta. Ve svém zamyšlení si vůbec nevšiml jeho příchodu. „Promiňte, nekouřím.“ Cizinec se zamračil, sáhl do kapsy. „Tak to mi budeš muset dát něco jiného. S kýmpak to jedeš?“ „Se mnou,“ pravil klidně Sam, který se právě objevil ve dveřích čerpací stanice, v rukou nesl dva kelímky s kouřící tekutinou. „Vy?“ nadzvedl stařec obočí a bezděky ustoupil, narazil zády do auta. Zjevně zpanikařil, když si uvědomil, že je jedinou překážkou mezi Samem a fialovým cadillacem. Přikrčeně se začal sunout pryč. Sam klidně přišel k autu, podal svému pasažérovi jeden z kelímků. Začal obcházet auto, somrák cosi nesrozumitelně zachraptěl. „Pro… prosím… nemohl by… ste?“ Sam jej odbyl ledabylým gestem, poté nastoupil, nastartoval auto a se skřípěním pneumatik se prudce rozjel. Chvíli se hnali silnicí, když se muž ozval. „Zdálo se, že z tebe měl velký respekt.“ „Jo, to mrtví mívají.“ „Jistě odůvodněně.“ „Si piš.“ Na kostnaté tváři se objevilo něco jako úsměv, z doutníku se zakouřilo a za brýlemi se podivně zablesklo. Muž polkl, ztratil odvahu se dál vyptávat. *** „Slyšíš to, Same?“ „Co jako?“ „Takové divné chrastění z auta…“ Zaposlouchali se, auto mělo skutečně podivně chrastivý zvuk. „Hmm,“ pokýval Sam hlavou. „Nu což, opravím to,“ pravil a zesílil hudbu z rádia tak, aby zvuk přehlušila. Chvíli tak pokračovali, když Sam ztišil rádio a zahučel cosi o blbejch fízlech. U silnice stálo policejní auto, hlídkující dopravák na ně již z dálky mával plácačkou. Policista byl upravený muž, při pohledu na cadillac, který se zaskřípěním zastavil přesně u něj, nehnul ani brvou. „Vaše doklady prosím.“ „Eem…“ zamyslel se Sam, „mám je v kastlíku u spolujezdce, podej mi je, prosím, příteli.“ Muž otevřel kastlík, vykutálela se z něj načatá lahev jamajského rumu, také v něm byl revolver, ruční granát a spolu s pár kostmi i malé kožené pouzdro na doklady zdobené vyšívaným křížem. „Jen mi to podej…“ sykl Sam přes zaťaté zuby, po očku sleduje policistu, který právě něco studoval ve svém bločku. Muž sáhl po pouzdérku a podal jej Samovi, ten doklady dále poslal policistovi. „Opět pracujete, pane?“ dotázal se policista. „Ách ano,“ potvrdil Sam rozmáchlým gestem, „ta krátká dovolená nahoře mě dost zmohla, znáte to, politika, atentáty… bláh. Dobře že jsem doma.“ „To rád slyším,“ kývl policista, zatímco vracel doklady, „vše je v pořádku, jeďte opatrně.“ *** „Jak dlouho vlastně pojedeme?“ „Tak dlouho, jak bude třeba,“ zabručel Sam. „Hmm.“ Nebyl spokojený, cesta nebrala konce. Byla stejně nekonečná jako šedé pláně, na nichž se nacházeli. „Je to všude stejné?“ zeptal se. „Jak to myslíš?“ „Myslím krajina, ta silnice.“ „No, není. Je to tu vlastně rozmanitější než svět nahoře, tím myslím svět živých. Tady jsou různý místa, města a krajiny. Někde se mrtví toulaj, někde jednou autem, někde vlakem, někde poklidně vegetěj a někde skutečně trpí.“ „Jako že je tu i peklo?“ „Tak bych tomu neříkal, očistec spíš.“ „Takže jsem teď v očistci, jako z bible?“ „V bibli očistec není,“ utrousil Sam. „Ah…“ „Ale tady je místo, co by tak šlo nazvat. Pláň kostí,“ pokýval Sam hlavou a konečně trochu ztišil hudbu, aby jej bylo lépe slyšet. „Spravujou ho Žalářníci, věř mi, tyhle bys nechtěl potkat. Slouží sice Nejvyššímu, ale maj dost nepříjemný metody nakládání se zbloudilejma dušema.“ „Nejvyšší? Bůh tedy je?“ „Jo, je.“ „A jaký je? Znáš ho?“ Sam se od srdce zasmál, smích způsobil velmi uspokojivé odpadnutí alespoň malého kousku popílku z doutníku. „Je vzdálený a nepochopitelný.“ „Nechápu.“ „Ani nebudeš, je prostě takovej.“ Malou chvíli se nic nedělo, mlčky jeli, až náhle Sam zpomalil a zastavil. „Podívej,“ ukázal na bok od nich. Muž spatřil levitující kouli mdlého šedého světla, přišla mu úžasná a nádherná. „Co je to?“ Sam se usmál. „My tomu tady říkáme brány. Jsou to ale spíš okna za oponu, pojď, podíváme se na ně.“ Vystoupili a zamířili k místu, kde se koule vznášela. Zastavili se až úplně u ní. Její světlo bylo chladné. Přestože vydávalo jistou záři, nic neosvětlovalo. Bylo to jako zjevení. „Šedé, jako třeba tahle,“ poučoval ho Sam, zatímco hleděli na mihotající se světlo, „jsou snící lidé.“ Muž pootevřel ústa: „Můžou nás vidět?“ „Kdybys mu vstoupil do snů, tak jo. Ne každej si ale sny pamatuje.“ „Úžasné.“ „Bílé jsou citlivé osoby, různá média, ti, co vidí dál, a nejčastějc děcka. Ti tě u svých světel většinou jen vycítí, někteří ale i uvidí.“ Na Samově tváři se usadil zvláštní výraz. Baví ho to, napadlo muže, vzal mě do auta také jen pro zábavu? Sam zvedl prst: „A nakonec tu jsou duhová světla, na ty ale bacha, to jsou otevřené spojnice do světa živých. Může se stát, že si tam děcka hrají s ouija deskou, nebo také nějaký okultista provádí zlý čáry, spoutal by tě a ty bys pro něj musel dělat nějakou ne moc hezkou práci.“ „Tady je ale jen tohle šedé světlo,“ upokojil se muž, „od spáče nám nic nehrozí.“ Sam ukázal prstem kamsi za něj, když se muž ohlédl, spatřil mnohem více světel, šedých i bílých. Mezi nimi se pohybovaly postavy, zřejmě další duše, čas od času se některé z nich nějakého ze světel dotkly. Pak si všiml i něčeho dalšího. Bylo to stvoření nepřipomínající nic, co kdy viděl. Pohybovalo se na čtyřech vysokých hmyzích nohách, torzo a hlava připomínaly vzdáleně člověka. Slídilo to od světla ke světlu, přítomné duše se stvoření vyhýbaly. „Neboj,“ uchechtl se Sam, „jen parazit, mrtvejm nic nedělá.“ Sam se vydal k jednomu z bílých světel, ohlédl se na muže: „Pojď, zašpásujem si.“ *** „Mami! Tam je bubák!“ Stáli kdesi v kuchyni, maminku neviděli, ale viděli malého chapečka, jak sedí na židli a ukazuje na ně. „Ty jsi ale hroznej,“ otočil se Sam na muže, „takhle strašit děti! Bojí se tě.“ Muž mu odpověděl kritickým pohledem, poznámku o tom, kdo z nich je tu větší strašidlo si raději nechal pro sebe. Dítě je sledovalo s pootevřenými ústy. „Čau smrade, tak my už zas půjdem, jo?“ zasmál se Sam a zamával na dítě. Chlapeček na dvojici také zamával. „Pápá,“ zachechtal se Sam, „a nezlob, jinak si pro tebe v noci přijdem.“ Zatímco mizeli, místností se rozlehl dětský pláč. *** Jeli dále silnicí, něco se však změnilo, bylo před nimi město. Muž se nervózně narovnal v sedadle. „No konečně,“ pousmál se Sam. „To je konec cesty?“ „Jak se to vezme, pokud se mnou už nebudeš chtít pokračovat, nebude to tak zlé místo k usazení, ale také se ti bude moct stát, že se tam zasekneš na věčnost.“ Poškrábal se ve vlasech, vše mu zde připadalo tak cizí. Nevěděl, co si pod ‚zaseknutím na věčnost‘ má představit. Vytanula v něm jen vzpomínka na klášter, kde byli v izolaci chráněni před nástrahami záhrobí. Ale jaké nástrahy může záhrobí skrývat? Zatím potkal jen jednoho muže škemrajícího o cigarety, divné hmyzovité stvoření, a slyšel o Žalářnících. Nebyl si jist, zda je připraven na to, potýkat se s tímto cizím světem zcela sám. A tenhle Sam, ať už byl kýmkoliv, mu poskytoval společnost, ochranu a občas i rady. „Myslím, že se s tebou ještě rád chvíli svezu, Same.“ Řidič přikývl. „To je dobře, jseš docela fajn chlap.“ „Ty taky,“ řekl muž s úsměvem. „Ve městě se zastavíme, chvíli tam pobudeme a já ti u skleničky vysvětlím, co a jak.“ *** Dveře malého baru se rozrazily a dovnitř vstoupila vysoká postava, v kabátě a cylindru s doutníkem v koutku úst, v doprovodu běžně vyhlížejícího muže. Za tmavým barem se zaleskl úsměv hospodského. Úsměv mu z tváře nikdy nemizel. Neměl totiž maso, kterým by svůj věčný škleb zakryl. Kostlivec se směrem k příchozím uctivě uklonil a už se hnal nalévat do velké sklenice rum z výstavky za barem. Na stoličkách seděla podivná trojice. Byli mrtví. Jejich bledá kůže jako by potahovala lebky. Dva z trojice byli muži v kabátech a cylindru, jeden v šedé, ozdoben medailemi a odznaky, druhý v černé, se znepokojivým pohledem. Třetí byla žena, celá v bílém. Její tvář pokrývala enormní vrstva pudru. Trojice byla v družném rozhovoru, když si všimli příchozích, celou hospodu naplnilo provinilé ticho. „Bonjour, Papa Ghede,“ ozval se muž v černém. Sam zúžil oči a vrhl na trojici zkoumavý pohled. „Copak tu vy tři děláte? Nemáte lepší práci než chlastat?“ V odpověď bylo další ticho. Sam mávl rukou a otočil se ke svému společníku. „Támhleti dva,“ ukázal na ženu a muže v černé, „se posledně nechali fakt stylově oddělat, skončili na cedník a ještě o nich pak natočili film, akorát na desáté výročí mého prezidentování. Tolik jsem se dlouho nenasmál.“ Zmíněná dvojice se teatrálně uklonila. Sam se zasmál, muž příliš nechápal, o čem to vlastně mluví, přesto se alespoň ze slušnosti pousmál. „Chlastejte si, děti moje,“ pronesl, „ale hlavně nedělejte hlouposti. Práce máme nad hlavu.“ Poté svého přítele pobídl ke stolku, k němuž jim kostlivý barman donesl drink. „Takže, v první řadě,“ Sam jediným lokem vyprázdnil sklenici rumu, „jediný fyzikální zákon, co tě tu poutá, je gravitace. Jinak můžeš cestovat mrknutím oka a stejně tak dělat další věci, to už bude záležet jen na tvé síle vůle.“ Muž nechápavě zavrtěl hlavou. „Proč jsme tedy tak dlouho jeli? Míjeli tolik míst? Mohli jsme se do města přesunout lusknutím prstů.“ Sam se ušklíbl: „Nebyl jsi na něco takovýho připravenej, cesta ubíhala s tvým přivykáním na tenhle svět, kdybys neudělal nějaký pokrok, stále bychom jeli. Dobrá zpráva je, že se učíš rychle.“ Muž chvíli mlčel, srovnával si to. S tím, jak bral toto podivné místo více za své, se začaly objevovat nové a nové věci na cestě. Čerpací stanice, policista a pak ta světla. Začínal chápat. „Takže bych vlastně mohl být kdekoliv v záhrobí?“ „Jo, stačí vědět, kam vlastně chceš, a dobře se na to zaměřit.“ Muže napadla myšlenka na všechno, co mu Sam o záhrobí vykládal. O všech těch podivných místech. O tom, že by tam mohl v mžiku oka být. Temně se mu zamlžilo před očima. *** Hroby, vše, co bylo na dohled, táhly se až za obzor. Stál uprostřed nekonečného hřbitova. V dálce spatřil malý záblesk světla, byl docela nepatrný, asi jako když někdo škrtne sirkou. Světlo však zůstalo a vydávalo malou plápolavou záři. Vzpomněl si na světelné koule. Po chvilce váhání se vydal tím směrem. Rozhlížel se a proplétal mezi náhrobky s tisíci neznámými jmény. Po chvíli chůze drobnými cestičkami mezi hroby dorazil až ke světélku. Byla to malá plápolající svíčka na jednom z hrobů. Okamžitě spatřil i osobu, která ji před chvílí zapálila. Hubená žena v černém oblečení a velkém klobouku se smutečním závojem. Právě se skláněla nad jedním z nedalekých hrobů a zapalovala u něj svíčku. Došel k ní a tiše sledoval, jak si počíná. „Narušil jste moji přesladkou samotu,“ zašeptala. Škrtla sirkou a zažehla svíčku, poté se narovnala a pohlédla na něj. I přes černý závoj bylo vidět, že by byla krásná, nebýt rysů vlastních mrtvolám. Její kůže byla smrtelně bledá, hezky tvarovaná ústa pozbývala tepla, jen její oči zpod černé krajky oranžově zářily jako dva žhnoucí uhlíky. Muže si změřila chladným pohledem. „Co mi chcete?“ zeptala se, poté bez čekání na odpověď zamířila k dalšímu hrobu, aby u něj mlčky opět zapálila svíčku. „Já jen, co je tohle za místo? Čí jsou ty hroby?“ „Jména. Zde leží jména těch, kteří již zmizeli v moři času. Na každého člověka se jednou zcela zapomene, je to nevyhnutelnost.“ Muž mlčel, žena přešla k dalšímu hrobu, následoval ji. Krátce k němu vzhlédla: „A jaké je to vaše?“ „Nevím,“ zasmušil se. „Potom je tu někde i váš hrob.“ Zamrazilo ho, byl z toho nesvůj. Nevěděl, co od této ženy může čekat, hlavou mu proběhla myšlenka na to, že se po něm jistě brzy zuřivě vrhne, aby jej dovlekla k jeho hrobu a pohřbila ho tam. Její oranžové oči ho děsily. Náhle si vzpomněl na detail z dřívějška, na Samův respekt u mrtvých. „Víte,“ odkašlal si, „jsem Samův přítel, dovezl mě do města, kde jsme se rozdělili.“ „Ale,“ pozvedla obočí a trochu cukla koutkem, „jeho přítel?“ Zamyšleně se na něj upřeně zadívala, nelíbilo se mu to. „Raději se k němu vraťte.“ „Dobře.“ Byl rád, že to navrhla. „Sbohem.“ Město, město, město… *** Vše bylo šedočerné. Stál na dlážděném náměstí lemovaném starými domy. Uprostřed stála gotická katedrála. Celá byla zdobena nesčetnými sochami andělů, měli zčernalé tváře. Náměstí nebylo vůbec tiché, bylo zcela zaplněno hlasy tisíců krákajících vran. Jako černý kroužící mrak poletovaly nad náměstím. Dlažba kolem katedrály byla pokryta těly mrtvých ptáků, kteří spadli z hejna na zem. Uvědomil si, že toto není město, které hledal. Sam říkal, že je zde měst více, a o tom, do kterého chtěl, toho věděl nejspíše příliš málo na to, aby se tam zvládl jen tak dostat. Toto místo bylo děsivé, nahánělo mu hrůzu. Křik vran se do něj zabodával jako nože, musel pryč. Někde v tomto světě musí být místo, kde by mohl v klidu spočinout. Nemohl si srovnat myšlenky, padl na kolena a cítil, jak se jej zmocňuje beznaděj. Myšlenka, která se mu začala formovat v hlavě, se připlížila jako lezavý chlad. Zapudil ji, ale hned se zas vrátila. Uvědomil si, že se nedokáže soustředit a tato myšlenka se k němu stále vrací. Náhle viděl, že už se jí plně věnuje, pak se před ním obraz náměstí s katedrálou zamlžil. *** Stáli na louce, nebe bylo zatažené a vítr po něm hnal nekonečné proudy mraků. Ve vzduchu voněl blížící se déšť. Pouštěli draka, kterého vyrobila. Náhle se zvedl silný poryv větru, přetrhl šňůru a zanesl draka do koruny dubu, který stál uprostřed louky. Chtěl pro něj jít, řekla mu, aby nechodil a políbila ho. Mraky začaly skrápět zemi kapkami ledového deště. Běželi se smíchem domů. *** Zakřupalo mu pod nohama. Zem byla pokryta kostmi. Rozhlédl se. Kam až oko dohlédlo, byly na zemi kosti. Krom nich se v krajině k nebi tyčily i černé titánské stavby. Zikkuraty, monolitické věže sahající až k černým mrakům. Vše vybudované v děsivé, chladné dokonalosti připomínající dávná města starého Sumeru. V kostech se brodily stínovité bytosti, tvarem připomínaly lidi. Byli šedí a zčásti průhlední, bez tváří. Někteří velcí jako dospělý muž, jiní maličcí jako děti. Bez hlesnutí bloumali temnou krajinou. Byl na ně žalostný pohled, takový, jaký ho zcela zbavoval zdravého úsudku, byl strachy bez sebe. S každým přesunem v záhrobí se dostával na horší a horší místa. Mlčky se vydal plání kostí. Netušil jak dlouho šel, potkával stále stejně vyhlížející stínovité tvory, Když na některé zkusil promluvit, buď nereagovali vůbec, nebo mu věnovali jen krátký pohled, aby se hned nato začali rezignovaně ploužit jinam. Kdesi před ním se po čase vynořila menší stavba, byla ze stejného materiálu jako zikkuraty a věže, avšak byla značně prostší. Ze všeho nejvíce připomínala obyčejnou krychli z černého mramoru položenou uprostřed kostěné pláně. Všiml si vchodu, do nějž zalezlo několik stínových tvorů. Rozhodl se, že si to tam prohlédne. Během toho přemýšlel, co by měl podniknout. Napadlo jej, že by se mohl zkusit dostat zpátky na nekonečný hřbitov a zeptat se ženy s oranžovýma očima na cestu. Za nic na světě si však nedokázal vzpomenout na myšlenku, která jej tam zanesla. Vstoupil dovnitř stavení, točitá cesta vedla do podzemí. Míjel spousty malých stínových bytůstek, uhýbaly mu z cesty. Nakonec sešel až do podzemní místnosti. Vypadala jako hrobka. Na kamenném stole tam obklopeni malými stínovými tvory leželi dva velcí. Jejich nehmotně vyhlížející těla byla zmrzačena a pokroucena. Jeden z nich zdvihl hlavu a dlouze se na muže zahleděl, poté pozvedl ruku a natáhl ji k němu. Nikdy předtím neviděl u stínů takové chování. Muž učinil pár kroků a dotkl se nabízené ruky. *** Byli dva, muž a žena. Zabloudili sem. Z lítosti nad osudem stínů zde o ně začali pečovat. S pokračující péčí se stínům začala vracet podoba, probírali se z letargie, začínali projevovat zájem o okolní svět. Pak přišli oni. Byli dva. Našli jejich skrýš. Byli tak strašliví. Chtěl bránit ji i malé stíny, o které pečovali, postavil se před ně. Snažil se jim vysvětlit, že chtějí jen trochu pomoci a ulehčit trápení zdejších duší. Nezajímalo je to. Dotkl se jej, chytil jej pařátem za čelo, ničil ho, zabíjel ho v jeho vlastní smrti. Nechali ho dívat se, jak to samé udělali jí. Poté dále ničili jejich posmrtnou formu, lámali je a trápili. Malé stíny je zde ukryly, aby se jim odvděčily. Uteč! Uteč! Uteč! *** Vyběhl z budovy. Rozeběhl se plání kostí pryč, srovnával si myšlenky, snažil se rychle vymyslet smysluplné místo, kam by mohl jít, aby si zároveň ještě více nepřitížil. Běžel, stále běžel. Náhle se zarazil, tohle tu ještě nespatřil. Ze země před ním vyrůstala obří lidská kostra s tiárou na lebce. Kolem ní se jako světlušky shromažďovala malá světélka, že by citlivé osoby? Nad obří kostru se náhle z nebe sneslo podivné stvoření. Vzdáleně mohlo připomínat jakousi zvrácenou parodii anděla. Hlava bez tváře chráněná pancíři připomínající hmyzí krovky, černá blanitá křídla, tělo pokryté stejnými pancíři jako hlava, ruce s dlouhými pařáty, vše černé, vše zlé. Tvor se v letu zastavil nad obří kostrou a zůstal plachtit jako dravec, malá světélka se začala rozplývat, dokud poslední z nich nezmizla. Bytost poté vzlétla výše a jediným střemhlavým útokem kostru rozmetala na kousky. Učinil krok dozadu, zakřupalo to. Bytost na něj ze vzduchu upřela svůj pohled a okamžitě k němu zamířila rychlým letem. Otočil se a začal prchat, každou chvíli čekal, jak se mu do zad zatnou ostré prsty létajícího netvora. Zaslechl za sebou šustění blanitých křídel. Vrhl se k zemi. Akorát včas na to, aby nad sebou ucítil poryv větru od toho, jak těsně nad ním stvoření přelétlo. Vzhlédl, přistálo to kousek před něj, bytost byla o něco vyšší jak on. Křídla si podivně založila kolem těla, takže ze všeho nejvíce připomínala černé roucho. Okamžitě mu vytanulo na mysli vyprávění zlomeného stínového tvora v podzemní kryptě. Udělala mu to bytost ne nepodobná té, která k němu nyní s duši rvoucím klidem přistupovala. S každým krokem, se kterým byla blíže, se mu více točila hlava. Cítil, jak se do jeho mysli pomalu zakusují zuby šílenství. Tohle je konec, napadlo jej. Skončí na věčnosti jako všechny ostatní duše bloumající prázdnotou. Od tvora ho dělilo jen pár kroků. Zavřel oči, cítil, že ztrácí vědomí. Netvor si jej brzy vezme a on zapomene i na zbytek. „No počkej, ty sračko!“ Známý hlas. Zmohl se na otevření očí, jen aby spatřil rozmazaný obrys černé postavy v dlouhém kabátě a cylindru, stojící k němu zády a mířící revolverem na přibližující se monstrum. Zazněl výstřel. Ztratil vědomí. *** „Dobré ráno,“ usmála se na něj a foukla mu do ucha. „Dobré.“ Leželi vedle sebe v posteli, za závěsem prosvítalo podzimní slunko. „Hmm, co k snídani?“ zamyslela se nahlas. „Co koblížek a kafe?“ „To zní skvěle,“ usmála se. „Skočím pro ně,“ začal se zvedat. „Ne, ty byl jsi posledně, udělej kafe. Než ho zaleješ, budu zpátky i s koblížky.“ Vstali, rychle se oblékla, jen v pantoflích vyrazila přes ulici do pekárny. Zatímco plnil hrníčky kávou, díval se na ni z okna, jak přechází ulici, sáhl pro cukr, pak se ozvala zvenku rána. *** „Dobré ráno.“ Samův děsivý úsměv a foukanec doutníkového kouře do tváře ho probral lépe než kýbl ledové vody. „Kde to jsem?“ rozhlédl se po místnosti vyzdobené všemožnými artefakty. Především bubny, svíčkami, lebkami a spoustou lahví na policích u počmáraných zdí. „V bezpečí, kámo,“ kývl na něj Sam, „žádný strach.“ „Byl jsem…“ „Buď v klidu, toho Žalářníka jsem oddělal. Sice jsem za to dostal pojeb od vedení, ale to je tak jediné, co mi můžou,“ potáhl z doutníku a vyfoukl kouř nosem. Poté se hlasitě zasmál: „A tebe jsem si koneckonců už docela oblíbil, bylo by špatný, kdybys skončil zrovna takhle.“ Mlčeli. Muž po dlouhé chvíli promluvil. „Vzpomněl jsem si, Same. Vzpomněl jsem si na svůj život, s kým jsem žil i jak jsem zemřel.“ Sam se lehce usmál a zkoumavě si jej prohlížel, za brýlemi se opět zvláštně zalesklo. „Tak to,“ začal pomalu, „už víš, kam potřebuješ. Nebo ne?“ „Nerozumím, Same.“ „Vzpomněl sis i na to, co jsi k ní cítil?“ Bylo to tam. Jako zlatavá záře, která jej v nitru spalovala. Jeho srdce krvácelo, když si pomyslel, že stále neví, kde je a zda ji ještě někdy spatří. Sam pokýval hlavou. „Láska je silnější než smrt, můj milý příteli. Jdi za ní.“ Muž se zarazil, poté kývl, konečně jej naplnila naděje, cítil, že to dokáže. „Sbohem, Same, nikdy ti tvoji pomoc nezapomenu. Uvidíme se ještě někdy?“ Sam odmítavě mávl rukou, až mu upadl všechen popílek z doutníku. „Jdi už, než se tu rozbrečím, děláš z toho všeho děsnej doják.“ Nepříčetně se rozesmál. Kývl na Sama. Pak myslel jen na ni. Cítil, jak se k ní přibližuje, tentokrát se mu před očima nezatmělo, oslepilo jej jasné bílé světlo. Byl pryč. Sam odzátkoval jednu z lahví a silně si zavdal, poté labužnicky potáhl z doutníku. Kouř vyfoukl směrem, kde ještě před chvílí stál jeho přítel. „A vem na to jed, že se ještě potkáme,“ křivě se usmál a vyrazil ke dveřím. V kapse vylovil klíčky od auta, dneska ho čeká ještě spousta práce. *** Byla zima, sněhové vločky dopadaly na střechy stánků. Procházel kolem, když si v jednom z nich všiml podivné figurky. Byl to hezky oháknutý pohyblivý kostlivec z umělé hmoty s blikajícíma očima. Strojově si prozpěvoval jakýsi blues a tančil přitom. Muž se zadíval na postavičku, když do někoho vrazil. Jejich pohledy se střetly, znal ji? Znal, ale odkud? Byl si zároveň jist, že se nesetkali. „Oh, omlouvám se…“ „Také se omluvám,“ řekla s omluvným úsměvem, „zadívala jsem se na toho kostlivce…“ „Hehe, já také. Hrozný kýč, že?“ „To ano, ale působí vesele.“ Pokračovali v hovoru a vůbec si nevšimli vysokého muže v dlouhém černém kabátu, který je minul. *** Kráčel ulicí, vyfukoval kouř z doutníku, v igelitové tašce si nesl lidské duše. Konec „Tak to těžko, kámo,“ zasmál se, „konec není nikdy.“

Názory a komentáře ( 0 /6 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Any	1
HadejKdo	2
Kanyapi	1
Kawallo	1
Kibe	1
Tolpen	1
Yenn	1