Chladná slova, jež by měla planout Wolfric 13. února 2017
Moji cestu určují kusy těl a krvavé fleky. Cáry masa, kusy zbrojí, zvláštním způsobem zohýbané meče a zlámaná kopí. Temná kamenná chodba se spoustou výklenků ve zdech. Výklenky jsou téměř prázdné, v některých dohořívají svíčky jako pomník naděje. V jiných jsou zaprášené lebky. Lidí, démonů i zvířat. A balíčky látky černé jako noc od dávno zaschlé krve. Ani jeden nechceme vědět, co se v nich může skrývat. Pomalu se blížíme k sálu, kde se koncentrace mrtvol zvyšuje. Všechny leží v téměř dokonalém půlkruhu kolem bílého těla posetého desítkami šrámů. Z hrudi v bělostné kůži trčí oštěp a dokresluje tak scénu mrtvého člověka ležícího v kaluži ještě teplé krve. Nehýbe se. Pomalu se přibližuji a lhostejně šlapu po kusech masa, které ještě pár minut zpátky byly lidmi. Dorážím na okraj uctivého půlkruhu. Nic necítím. Ani hnus a ani smutek. Do temene mě na okamžik udeří děs, jež se line od mého démona. Je vyděšený tím, co vidí, tím, co se tady stalo. Tím, co ve mně nedokázalo vykřesat jiskru lidství nebo aspoň vyvolat stín citu. Ticho způsobené démonovým děsem a mou lhostejností jako vržené kopí přeruší bolestí skřípavý zvuk hlasu. Bílé tělo v potrhaných šatech ležící v kaluži krve na chladné kamenné podlaze namáhavě hýbe rty. Nejdříve šepot znějící jak neklidná duše se pomalu stupňuje až do hlasu spiklence, či zamilovaného v okamžiku největší slasti. „Lásko…“ Pohledem zkoumám rty a mé chladné oči vyhledají její unavené s vyhasínajícím plamenem v nich. Leona. Ona žije. Mám vzdálený pocit, že bych měl něco cítit. Úlevu, smutek nebo aspoň překvapení. „Lás… Ko… Nepoznáváš mě?“ „Leo, zlatíčko moje…“ Ne, nedokážu donutit svůj hlas ke spolupráci. Potřebuji to, pro co přišla. Ona… Byla mým nástrojem. Poháněná láskou, touhou a chtíčem, které jsem v ní vyvolal. Cítím z ní smutek a můj démon mě měří pohledem, v němž je zamícháno pohrdání a nepochopení… A špetka smutku za ženu, kterou jsem použil jako zbraň. Co musím být za zrůdu, když ani tvor, kterého odmítlo Podsvětí, nedokáže pochopit můj chlad? „Selhala jsem…,“ zašeptá s hlasem plným viny. Neodpovídám, jen ji sleduji. V jejích očích se něco mění. Ten umírající plamínek nabírá na intenzitě a vztekle ozařuje její odcházející duši. „Nic neřekneš?“ Chlad čišící z toho hlasu není pravý. Je to její přehrada, za kterou se během okamžiku nahromadila masa vzteku. Asi proto, že… Spadla maska. Možná. Na tom za chvíli nebude záležet. „Leo, miláčku, neboj se, budeš v pořádku.“ Umírá poprvé, bojí se a vzteká, i když ví, že to nemůže zvrátit. „Vezmu tě k léčitelce, budeme zase spolu.“ Na zjizvené tváři se mi objeví rádoby milý úsměv. Výraz, jež téměř nepoužívám a podle toho také vypadá. Spíše jak zmatený tik šílence než exprese naděje milujícího. Přiblížím se k Leoně a pokleknu. Očima zkoumám její tělo. Ne, abych jí dal, co jsem jí slíbil dát, ale abych vypadal, že určuji způsob, jak ji odsud dostat. „Lásko…“ Opět ten hlas, bouře se zmírnila a chlad povolil. „Přišel jsi moc pozdě, není mi pomoci…“ Ano, já vím. Tak jsem to měl v plánu. Tato slova nevyslovím, necítím lítost, nechce se mi plýtvat slovy. „Řekni… Slíbil jsi, že…,“ zakucká se a plive krev, ale nevzdává se. Zarazí se. „Neselhala jsem úplně. Schovala jsem to. Ale nejdřív dostaň svému slibu.“ Vypadá odhodlaně. Jednou nohou v hrobě a druhou si stoupá do hořícího ohně. „Vím, co jsem slíbil a rád ti to povím, ptej se, Leo.“ Zaražená. Tolik nocí prosila o odpověď a teď ji může dostat s vědomím, že už si ji dlouho neužije. „Miluješ mě?“ Dvě slova. Mají nést potěšení, ale mě také něco přinesla. Duševní hřebík se mi zabodne do mozku a hned ten pocit zas zmizí. Neváhám. Jsou to jen slova. Slyšel jsem je tolikrát, kolikrát jsem zemřel. Neustálá smrt mi rozbila duši a vzala možnost cítit. „Miluji tě, Leono.“ Tak chladná slova, která se mají koupat v žáru milujících se těl a duší. Tvrdá jako kámen, tak, jak má být pevné pouto těch, kteří si tato slova věnují. A pro mě… Slova. Beze smyslu, jen nástroj k dosažení nezbytného. Ta slova doplňuji polibkem na roztržené čelo. Kdysi bělostné a občas krabatějící se starostmi nebo ozdobené zlatým drátkem ve chvílích, kdy věřila, že nejsem mrtvý a máme budoucnost. Přitahuje si mě blíže a šeptá, kam umístila balíček. Odchází s úsměvem na mrtvých rtech. Démon, ač jindy neskutečně výřečný, mlčí. Neví, co říct, zaskočily ho vlastní pocity. Asi bych mu záviděl. Zvedám se a pomalu mířím k místu, kde mi schovala něco, co by mě mohlo přiblížit tomu, co jsem ztratil.

Názory a komentáře ( 0 /9 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Kanyapi	1
Scarecrow	1
Yenn	2