Okno Yavanna 16. června 2010
Osmatřicetiletý muž v bílém plášti stál u pracovního stolu přeplněného lahvičkami s pečlivě označenými štítky, miskami a dalším laboratorním náčiním. Mísil průzračnou tekutinu s další přísadou ve skleněné baňce tak zaujatě, že přeslechl pootevření jediných dveří na druhé straně. Nevšiml si, jak dovnitř nahlédl světlovlasý kolega středních let. „Jdeš taky, Riči?“ ozvalo se náhle zezadu, až sebou trhl leknutím. Pevněji sevřel zkumavku, která mu málem vypadla z ruky, a prudce se ohlédl. Jako vždy ho nejprve oslnila zlatá mince s vyrytým symbolem slunce, kterou Pette nosil, bůhví proč, na krku.       „Sundej už konečně tu příšernost,“ zhnuseně se ušklíbl a pohlédl do modrých očí, rámovaných zlatou linkou obočí, v nichž se zablesklo pobavením.      „Kdepak, mně se líbí,“ odmítl přítel s úsměvem jako už tolikrát. Nedopnutý zimní kabát signalizoval, že je na odchodu, což ostatně vzápětí i potvrdil. „Já to balím. Venku to vypadá jak před koncem světa. Za hodinu budou ulice ucpaný. Vykašli se na to, zajdem radši na pivo,“ pokračoval jemu dobře známý hlas, který ženám připadal podmanivý.       „Nemůžu,“ povzdychl si Richmond a pohlédl k oknu, za nímž se hustě snášely sněhové vločky. „Mám rozdělanou práci,“ odmítl s lítostí. Představa teplého baru s pohodlnými křesly, kulatými stolky a vznášejícím se modrým oparem dýmu byla více než lákavá.      „Tak vážně nejdeš?“ zkusil to ještě jednou, ač věděl, že je to zbytečné. Jak se Richmond do něčeho pustil, zarputile se odmítal vzdát.       „Tohle nepočká,“ zatřepal tekutinou v baňce a zahnal příjemnou vidinu. Prohrábl tmavé rozcuchané vlasy, které mu spadaly do zelenohnědých očí, a odvrátil se, aby pokračoval v práci.       „Jo, Pette, než odejdeš, budeš od té dobroty a doneseš mi kafe?“ požádal těsně předtím, než se znovu ponořil do světa vzorců a chemikálií.      Pette jen odevzdaně přikývl. „Měl bys myslet taky na sebe,“ zamumlal. Za těch pár let poznal Riče příliš dobře, aby mu bylo jasné, že ho už neposlouchá. Vycouval a dveře nechal pootevřené. Trocha čerstvého vzduchu rozhodně neuškodí. V neveselých myšlenkách přešel po hustém koberci na konec chodby. On jediný věděl, na čem kolega dělá. Spřátelili se natolik, kolik jim podmínky dovolovaly. Richmondův život byl jedna velká katastrofa. Nejdříve mu odešli rodiče a teď žena. Jiný by se už dávno sesypal. On se zatím vrhl zarputile do práce, nehledě na to, jak ho ti nahoře využívali. Znechuceně se ušklíbl, neměli možnost volby, nikdo z nich.       Hodil do automatu jeden z žetonů. Dotykem prstu navolil kávu s mlékem a přidal cukr navíc. Vždycky si z něho tropil žerty, že se mu musí lepit jazyk na patro po takovéhle břečce. Okamžik vyčkal, než se kelímek naplnil, a vrátil se zpátky s horkým nápojem. Položil ho na stůl přeplněný papíry s poznámkami.      „Tady máš a nepřeháněj to. Kdyby něco, jsem na mobilu,“ rozloučil se.       „Dík, to bude dobrý. Nedělej si starosti,“ mávl rukou, aniž by se odtrhl od práce. Okrajově si uvědomil tiché klapnutí kliky, protože veškerou pozornost upřel na misku, v níž rozmíchal další přísadu. Přidal ji po kapkách do základní tekutiny, protřepal a celou lahvičku vložil do přístroje, kde se otestuje.      Přešel k počítači. Na monitoru se objevila tabulka pro laika záhadných znaků a čísel. Richmond s nacvičenou rutinou měnil hodnoty, před sebou papír s posledním zápisem. Dojel na konec a stiskl enter. Na tmavém pozadí se objevila velká barevná spirála, která se pomalu otáčela kolem své osy. Malé části v ní chyběly, ale postupně se doplňovaly. S napětím sledoval probíhající dění, přitom nervózně svíral ruce, až mu zbělely klouby a hryzal se do rtů. Proces byl téměř u konce, když se celá spirála zhroutila.       „C5ka podělaná!“ Zmuchlal ve vzteku papír, mrštil jím proti zdi. Sáhl po novém. Postupně jej zaplňoval značkami a čísly. Netknutá káva stála na stole a stydla úměrně s ubíhajícím časem. Už na ni dávno zapomněl.      Znovu zopakoval celý postup s přípravou léku, vložil jej do přístroje a přesunul se k počítači. Oči přilepil k obrazovce, kde se znovu otáčela barevná spirála. Téměř se bál dýchat, jak hypnotizoval obraz před sebou. Prázdná místa se zaplnila do poslední tečky. Zapadla do celku a zářila duhovými odstíny. Tvar byl kompletní, Richmond několik okamžiků ohromeně zíral na monitor, sám neschopen uvěřit výsledku.      „Jooo!“ zařval náhle na celou budovu a protrhl okolní ticho, až se hlodavci v klecích vyděšeně schoulili do koutku. V prvotním návalu extáze se vrhl po mobilu. Užuž se chystal vytočit číslo, ale pak jej odložil. Co kdyby ho odposlouchávali, zamračil se. Možná je na chvíli oklamal, ale tušil, že mu nevěří. Teď nesměl udělat chybu. Za jak dlouho asi odhalí, že jim podstrčil falešné výsledky? Opovržlivě zhlédl hromadu na stole. Mohla by je zdržet, protože k ničemu jinému se stejně nehodila.      Jakmile uveřejní svůj objev, už nad ním nebudou vládnout. Čekala ho svoboda, ale nejdřív musí zmizet, a to doslova. Půl roku příprav se chýlilo ke konci. Rozhlédl se po malém krcálku přeplněném chemikáliemi, zkumavkami, přístroji a klecemi s pokusnými zvířaty. Očima zavadil o studený nápoj. Sáhl po něm, dřevěnou tyčinkou zamíchal hnědou tekutinu a obrátil ji do sebe.      „Fuj, to je hnus,“ otřásl se odporem. Odhodil prázdný kelímek s bílo-hnědou sedlinou na dně mezi papíry.      Ještě jednou s uspokojením pohlédl na dobře odvedenou práci. Přešel k testeru, vyndal vzácnou tekutinu a přelil ji do malé lahvičky, kterou pečlivě zazátkoval. Ampulku strčil do vnitřní kapsy u košile. Dva roky bojů, ale výsledek stál za to. Papír se vzorcem vložil do popelníku, protože jej nepotřeboval, všechno podstatné nosil v hlavě. Přidal i zmuchlaný kus, jenž se povaloval na dlažbě. Připraveným zapalovačem během vteřiny proměnil listy v černou hromádku popela. Prsty ho ještě rozmělnil na kousíčky. Sklepl do prázdného kelímku, který zmuchlal do kuličky. Přesnou ranou se trefil přímo do koše u protější zdi. Ulpělou špínu otřel z prstů do pláště.       Už zbývala poslední věc. Přesunul se k počítači a vložil CD disk do mechaniky. Od dokonání díla ho dělily pouhé tři cvaknutí myší. Poté už jen sledoval, jak virus zlikvidoval veškeré zápisy. Pro jistotu ještě přineseným magnetem několikrát přejel po celé ploše pevného disku. Pohlédl na zápěstí, skoro jedna hodina po půlnoci, unaveně vzdychl. Jestli bude Rebeka ještě vzhůru, zasype ho sprškou výčitek. V duchu se modlil, aby tomu tak nebylo. Když bude mít štěstí, proplíží se kolem ložnice bez povšimnutí. Už přes půl roku nesdíleli manželskou postel. Raději si zabral pohovku v obýváku. Stejně ho bude čekat bouřlivé ráno, ale momentálně neměl na hádky náladu.       Protřel si unavené oči, plášť odhodil na židli a nasoukal se do kabátu. Cvakl vypínačem, načež ponechal ztemnělou místnost za zády. Ještě vymačkal kód a konečně zabouchl dveře. Osamělou, ztichlou chodbu osvěcovala pouze požární světla. Z rohu na něj pomrkávalo světlo průmyslové kamery. Zvuk kroků zanikal na hustém koberci, jenž se vůbec nehodil do nehostinné chodby s odlupující se omítkou a tuctem podobných, nic neříkajících dveří. Zastavil před výtahem a přivolal ho nahoru.       Nastoupil a automaticky stiskl nejspodnější tlačítko dolů do garáže. Dlouze zívl, protože únava ho zmáhala čím dál víc. Naštěstí to měl domů pouhých pár bloků. Probralo ho drcnutí, které společně s pípnutím signalizovalo, že je na místě. Mátožně vyšel do betonové haly, kde na jeho otupělé smysly zaútočil studený průvan. Zachvěl se zimou a přitáhl si kabát těsněji k tělu, aby vzápětí nadskočil leknutím, když se z boku ozval chraplavý hlas vrátného:       „Zase ponocujete, mladej pane?“       „Znáte mě,“ vyloudil na tváři provinilý úsměv a pokusil se skrýt zívnutí. Zatřepal hlavou, aby se zbavil ospalosti. Co to s ním jenom je? „Na mou duši, slibuji, že je to už naposled. Otevřete mi vrata, viďte?“ poprosil staříka, stejně jako pokaždé. Stal se z toho rituál, který spolu opakovali nejméně třikrát týdně.      „Co mám s váma dělat?“ povzdychl si vrátný. „Jste ňákej utahanej, nedal byste si se mnou hrnek kafe? Poctivý černý, to by vás zaručeně probralo,“ nabídl mu nápoj, který si nosil z domova ve velké termosce.      „Děkuji, jste moc hodný, ale dnes ne. Už tak jsem se zdržel až až,“ odmítl Richmond, potlačil další zívnutí a vydal se k autu stojícímu opodál.       „Jak myslíte,“ pokrčil důchodce rameny. Šoural se zpátky do vyhrazené místnosti k blikajícím obrazovkám. Jedním stiskem tlačítka otevřel mohutnou železnou bránu. Do haly vlétla sprška sněhu spolu s ledovým větrem. Richmond mezitím dojel až ke vchodu. Jakmile se průjezd otevřel, vyrazil do bílé tmy. Sněhové vločky rozháněné prudkým větrem dopadaly na sklo rychleji, než je stíhaly stěrače odstraňovat, a značně ztěžovaly už i tak mizernou viditelnost.       Zase se jednou trefili, tohle je vážně děs, nadával v duchu na sněhové nadělení. Naštěstí silničáři udržovali vozovky jakžtakž sjízdné a provoz byl minimální. Přesto trvalo skoro půl hodiny, než zastavil před domem. Cítil se čím dál hůř. Nohy měl jako z olova, hlava ho pobolívala, jazyk se mu lepil na patro a na čele vyvstával lepkavý pot.      Měl by vážně vysadit, malátně si otřel čelo. Zamlžilo se mu před očima a neměly to na svědomí jen sněhové vločky. Začínal ztrácet kontrolu sám nad sebou, připadal si jako ve snu. Nutil realitu, aby ho neignorovala, nebo je to snad naopak? On ignoroval realitu? Nebyl si jistý.       Vysoukal se z auta a z posledních sil se potácel k domu. Tělo odmítalo spolupráci. Celou mysl upřel na pohyb. Krok... krok... krok... nutil nohy k postupu. Stiskl kliku, škvírou pootevřených venkovních dveří pronikalo ven světlo. Vrzly panty.       Svět se smrskl do rychle se střídajících zmatených obrazů. Mokrý, špinavý koberec, … „Tvoje vina,“ vyčítá mu Rebeka… černá rakev… matka s otcem ho volají k sobě… Rebeka pláče, slzy jí mrznou na tvářích, ve vlasech se usazují sněhové vločky… kabát pouští na běhoun… ****       … „Vstávejte,“ protrhl ticho rušivý zvuk hlasu, zatímco mu někdo neurvale třepal ramenem. S velkým sebezapřením otevřel zalepené oči, do kterých ho prudce udeřilo denní světlo. Bolavá hlava zaprotestovala proti takovému zacházení. V krku měl sucho jako na poušti. Pocítil, jak mu kdosi vzal něco z ruky, a vůbec ho to nezajímalo. Chtěl spát dál, tak znovu zavřel oči, ale neodbytný hlas jej nenechal na pokoji.       „Richmonde Grente...“ Poznal mě, v duchu se usmál, aniž by přemýšlel nad tím, kdo na něj vlastně mluví. Proud dalších tónů se změnil v dunění bubnu, které mu nedovolilo upadnout do vábivé dřímoty. Mlhou nevědomí k němu pronikalo nesrozumitelné hlaholení.      „...nevypovídat,“ vytrhlo ho z letargie zřetelné slovo, které jako zbloudilý sluneční paprsek pročíslo závoj mlhy. Spíš nepovídat a mlčet, chtěl dotyčného opravit, ale vyprahlé rty mu odepřely poslušnost. Trpce se smířil se situací, že bušení kladiv uvnitř hlavy mu prostě nedá pokoj a znovu otevřel oči.       „...použito proti vám.“ Souběžně se strohým poučením zacvakly kovové náramky kolem jeho zápěstí. Konečně zaostřil dosud rozmazaný pohled a šmouha před ním dostala tvar policisty v uniformě. Namáhavě se posadil. Seděl doma na pohovce v obývacím pokoji, aniž by věděl, kde se tam vzal, a kolem pobíhali strážci zákona.      „Co to má znamenat?!“ vysoukal zmateně a vlastní chraptivý hlas mu zněl cize. Nechápavě pohlédl na spoutané ruce. Ke svému zděšení zjistil, že jsou potřísněné krví, stejně jako oděv, který měl na sobě od včera.      Aniž by mu kdo odpověděl, dva muži ho nešetrně chytili za ramena, donutili zdvihnout se a odváděli ho pryč. V hale na světle hnědém koberci mezi tmavými skvrnami leželo mrtvé tělo, skryté pod černým igelitem. Náhlý šok s sebou odnesl poslední zbytky otupělosti. Zastavil se, ale tlak obou mužů zesílil. Donutili ho udělat dalších pár kroků. Vzepřel se a prudce sebou trhl, aby uvolnil sevření. Marně, strážci byli silnější. Postupně ho tlačili ven.      „Kde je Rebeka?“ ovládla ho panika, ale opět nikdo neodpověděl. Zrakem přeskočil od jedněch dveří ke druhým, napůl šílený strachy. Nikde mezi uniformovanými muži ji nezahlédl. Určitě ji také odvedli, přesvědčoval sám sebe. Zuřivě se vzpíral svým věznitelům. Potřebuje s ní mluvit. Potřebuje vědět, co se tu stalo. Hlavu měl úplně prázdnou, nedokázal dát dohromady souvislou myšlenku. ****      Téměř holou místnost bez oken ozařovalo ostré světlo bílé zářivky. Seděl shrbený s pokleslými rameny na kovové židli u stolu a proti němu vyšetřovatelé. Kladli mu dokola stále ty samé otázky. Pokolikáté už? Nedokázal to spočítat. Zmáhala ho únava, odpor i rezignace. Kdy tohle skončí?      „Tak si to projdeme znovu. Jak dlouho jste se včera zdržel v práci?“ začal vyšetřovatel studeným úředním hlasem bez špetky soucitu. „Asi do jedné ráno,“ vzdychl unaveně Richmond. „Proč jste pracoval tak dlouho do noci?“ následovala další formální otázka. „Protože jsem si potřeboval něco ověřit.“ Jeho včerejší velké vítězství mu teď připadalo na hony vzdálené. „Co přesně jste si ověřoval?“ požadoval vyšetřovatel doplnění informací. „Nemůžu říct, není to důležitý,“ odbyl ho vědec. „Vážený pane, jste obviněn z vraždy. Všechno je důležité!“ přitlačil na něho detektiv. „Tajný projekt. Zeptejte se nadřízených,“ odpověděl znechuceně. Chtěl tohle skončit, co nejdříve. Potřeboval být sám. „Nemyslete si, že si to nezjistím,“ ubezpečil ho ledovým, obviňujícím hlasem. „Co jste dělal potom?“ „Jel jsem domů,“ odvětil vyslýchaný. Už se vzdal naděje, že tenhle únavný, vynucený dialog někdy skončí. „Vrátný vypověděl, že jste byl indisponován,“ nahlédne detektiv do papíru před sebou. „Nebylo mi dobře,“ přikývne Richmond. Stejně jako teď. Cítil se vyždímaný jako houba, tak co by po něm ještě chtěli. „Přesto jste zůstal až do jedné hodiny ranní,“ tlačil ho detektiv do kouta. „Už to vykládám po sté, udělalo se mi špatně před odchodem. Byl jsem jenom unavený!“ zvýšil vypětím hlas a sevřel ruce v pěst, až mu zbělely klouby. „Užil jste léky?“ pokračoval výslech. „Ne!“ odmítl rezolutně. „Jste si jistý?“ ubezpečoval se detektiv. Richmond zpozorněl, něco v tónu hlasu ho přimělo k obezřetnosti. Co tím sledují? „Jo, sakra, taky si neběžíte pro prášek při každém zívnutí,“ odsekl nakonec naštvaně. Měl toho tak akorát. „Kdy jste přijel domů?“ změnil náhle nit hovoru vyšetřovatel. Tohle ho rozčilovalo, nemohl se pořádně soustředit, když stále měnili sled otázek.      „Nevím přesně, asi kolem druhý, bylo hrozný počasí.“ Vrátil se v duchu zpátky do garáže. Nedokázal si cestu domů pořádně vybavit. Věděl, že sněžilo. To bylo jediné, čím si byl jistý. „Když jste přijel domů. Co bylo pak?“ nebralo vyptávání konce. „Nevím, nevzpomínám si,“ zamračil se. Matně si vybavil, že vystupoval z auta.      „Mám tady, že jste v rozvodovém řízení,“ zaútočil muž před ním další otázkou. „Ano. Přestali jsme si spolu se ženou rozumět. To se přece stává,“ podotkl rozmrzele. Vlastně si nikdy moc nerozuměli. Z počátku jim spolu bylo dobře, potom se všechno začalo komplikovat a teď už se jenom hádali. „Jistě, ale ne vždy to končí vraždou,“ podotkl vyšetřovatel hlasem studeným jako ocel. „Pohádal jste se tu noc s manželkou?“ následovala otázka, jakoby mu četl myšlenky. „Ne!“ vyhrkl bez rozmýšlení.      „Jak to můžete vědět, když si nevzpomínáte?“ navázal na to, co obviněný vypověděl před chvílí. „Necítil jsem se nejlíp. Šel jsem k domu… A pak nevím,“ pokrčil Richmond rameny. Nedokázal protrhnout mlžný závoj. „Takže připouštíte, že jste se mohl pohádat s manželkou?“ přitlačil vyšetřovatel. „Ne!“ Odmítl znovu o něčem takovém byť jen uvažovat. Nedokázal to vysvětlit, ale podvědomě cítil, že to tak nebylo. Něco mu unikalo, jenže si nedokázal vybavit co. „Co jste tedy dělal?“ nedopřál mu vydechnutí. „Nevím,“ zavrtěl rezignovaně hlavou. „Nevíte, co jste dělal, ale víte, že jste se nepohádali. Zajímavé, nemyslíte?“ zaznělo výsměšně. „Ano! Ne! Dejte mi už pokoj!“ chytil se za hlavu. Jak jim má vysvětlit něco, čemu sám nerozumí? Potřeboval klid, aby mohl přemýšlet. Jenže ten se mu rozhodli odepřít. „Proč jste byl od krve?“ vypálil další otázku. „Netuším,“ vzdychl Richmond nešťastně. „Našli jsme vás na pohovce. V ruce jste svíral vražednou zbraň. Jsou na ní vaše otisky. Kde se tam podle vás vzala?“ „Nevím! Prostě se nepamatuji! Netuším, jak jsem se dostal do obýváku!“ zvýšil obviněný hlas a zvedl hlavu. Cítil, jak v něm začíná převažovat vztek. Jak dlouho to bude opakovat, než pochopí, že vážně nic neví. „Takže připouštíte, že jste se mohl pohádat se ženou?“ vpálil mu okamžitě vyšetřovatel. „Ne!“ stále zvyšoval hlas podrážděný Richmond. „Co se podle vás dělo? Tak mi to vysvětlete a můžeme to skončit,“ i na hlasu detektiva se už projevovala únava, a to se střídají s ostatními. „Nevím, nevím, nevím! Kolikrát to budu opakovat?“ už téměř křičel. Zřejmě donekonečna, dodal v duchu. Ti idioti mě ani nechtějí pochopit. Měl tisíc chutí se přiznat, k čemu chtějí, hlavně aby mu dali pokoj. Zřejmě by to i udělal, kdyby mu v tom nebránila touha přesvědčit ty omezence o opaku. „Dokud nám neřeknete pravdu! Zabil jste Rebeku Grentovou?“ Zamířil přímo k podstatě věci. „Ne!“ pronesl pevně a podíval se muži před sebou do pichlavých, šedých očí, které ho obviňovaly. „Jak si můžete být jistý, když si vůbec nic nepamatujete?“ přitvrdil vyšetřovatel. „Vím to! Nikdy bych jí neublížil!“ Začínala v něm převažovat touha toho chlapa před sebou uškrtit. Svíral pěsti tak pevně, až si zarýval nehty do dlaní.      „Mám tu předchozí vyjádření od lékaře, že trpíte nezvladatelnými záchvaty vzteku doprovázenými výpadky paměti. Je to tak?“ šedivé oči ho dál probodávaly nelítostným pohledem. „Už ne, léčil jsem se,“ oplatil mu upřený pohled. „Užíváte dlouhodobě léky?“ pozdvihl koutky úst v náznaku úsměvu. „Ano,“ zalhal. Už měsíce si žádný nevzal, byl po nich malátný a apatický. Nedokázal normálně uvažovat. Dokonce si je ani nevyzvedl. Uvědomil si, že udělal chybu, tohle si mohou ověřit. Jestli to už neudělali. „Ale říkal jste, že jste si včera žádný nevzal. Zapomněl jste?“ Aha, sem směřovaly ty jeho otázky, došlo mu. A on mu hlupák sedl na lep. Hlavou mu bleskl spásný nápad, jak se z toho vykroutit. „Nezapomněl, beru je ráno. Než jsem šel domů, žádný jsem si nevzal,“ vysvětloval, ale neznělo to příliš přesvědčivě. „Shrneme to. Zapomněl jste si vzít léky. Přijel jste domů. Vstoupil do domu. Pohádal se s manželkou, stihl vás záchvat, vzal jste z kuchyně nůž a ubodal ji. Bylo to tak?“ „Ne!“ vykřikl. Už mu zase podstrkuje ty smyšlenky. Pocítil silné nutkání praštit ho do tváře. Mlátit do něj tak dlouho, dokud nebude na kaši. Nádech... výdech... nádech... vzpomínal na rady psychologa. Musí to udržet pod kontrolou! „Tak už mi řekněte, co jste tedy dělal?“ „Nevím!“ křičel bez rozmyslu, přestával se ovládat a začínalo mu být jedno, co se stane. Z posledních sil se upínal ke střípku jasného myšlení. Zhluboka dýchal a oči upíral na pavučinu v rohu místnosti. Odmítl je zavřít a uniknout realitě. Bál se, že ho pohltí zvíře uvnitř něho. „Tohle nikam nevede,“ vzdechl vyšetřovatel unaveně. „Tak vám trochu osvěžíme paměť. Ukažte mu to!“ Položili před něj fotografie z místa činu. Jediný pohled mu stačil, aby vyzvrátil skromný obsah žaludku na podlahu. Zvěrstvo, které spařil, jím otřáslo. Už tak narušené nervy si vybraly svou daň, místo očekávané rudé mlhy ho obestřela milosrdná tma. **** Když přišel k sobě, byl sám, ležel v cele na železné posteli s tvrdou matrací. Společně s vědomím se mu vrátily i hrůzné obrazy z fotografií. Odmítl uvěřit, že by provedl něco takového. On to být nemohl, přece Rebeku miloval, přestože se rozcházeli, stále mu na ní záleželo. Nedokázal by to! „Už jsi to jednou udělal, zapomněl jsi?“ ozýval se nesměle nepříjemný hlásek svědomí. Zarytě zíral na flekatý strop a snažil se jej potlačit. „To bylo jiný,“ omlouval se chabě v duchu, ale červík nejistoty si cestičku prorazil.      Jako film si přehrával svůj dosavadní život. Věděl dobře, kdy to zpackal. Tenkrát před deseti lety, když se nechal zlákat. Byl pyšný na svůj geniální mozek a chtěl být někdo. Vždycky nezdravě experimentoval s účinkem drog na lidskou psychiku. Prováděl nezákonné pokusy na zvířatech, samozřejmě potají. Jenže hloupou nehodou se provalila část pravdy. Podařilo se mu zamést aféru pod koberec. Vyvázl bez poskvrnky, jak si až donedávna naivně myslel. Dál se bez ohledů dral na výsluní, přesvědčen o své nedotknutelnosti a jedinečnosti.      Neuběhlo ani půl roku. Vracel se pozdě večer domů, když ho skoro před domem přepadli tři zlodějíčci. Netušil, jak se mu to povedlo, ale dva z nich poranil a třetí se už nikdy nezdvihl. Následný vír událostí ho stáhl s sebou, aniž by měl šanci jej ovlivnit. Byl zapleten do nelítostného soukolí, které se ho chystalo rozdrtit, a on ani nevěděl proč. Náhle se jako zázrakem objevili Oni.      Tehdy ještě nevěděl, o koho jde. Nadšeně souhlasil, když mu nabídli práci ve výzkumném středisku. Kdyby tenkrát raději přemýšlel nad okolnostmi, než tu prokletou smlouvu podepsal. Začínal být přesvědčen, že na něj nalíčili past postavenou na jeho ješitnosti. Jenže ji neprohlédl a nadšeně přijal. Hlavně, že se bláhově domníval, jak je inteligentní. Znechuceně se ušklíbl nad vlastní hloupostí.      Brzy mu dali poznat, že je čtyřiadvacet hodin pod dozorem a bez jejich svolení neudělal ani krok. Dvakrát se vzepřel, dvakrát ho krutě potrestali. Použili dostatečně výmluvné prostředky, aby ho přesvědčili. Raději se už o nic podobného nepokoušel. Přizpůsobil se, ale nepřestal hledat skulinky jak uniknout. I když katastrofám neměl být konec. Nejprve zemřel otec, hned za ním odešla matka. Po nesmírných průtazích mu alespoň povolili jít na pohřeb, a i tak byl pod bedlivým dohledem. Uvědomil si, že život je příliš krátký na to, aby ho promrhal. Začal si pohrávat s DNA. Chtěl vytvořit látku, kterou by mohl nevyléčitelnou nemoc 'přeprogramovat', aby zničila sama sebe. Všechno si zapisoval do hlavy. Nevěřil nikomu mimo Petteho, s nímž si padli do oka. Přišli zhruba ve stejnou dobu a nelišili se ani věkem.      Byl už jen kousek od cíle, když Rebeka náhle potratila. Měl podezření, že v tom mají prsty Oni, ale nemohl jim nic dokázat. Pár dní předtím mu dali najevo, že jsou s jeho prací mimořádně nespokojeni. Načmáral narychlo několik smyšlených výsledků a odevzdal je. Zdálo se, že se uklidnili. Teď už si tím nebyl tak jistý.      Od té doby zůstával v práci ještě déle. Manželství se jim stejně rozpadalo. Vlastně se mu ulevilo, že končí. Zůstal sám a kromě mizerného života neměl co ztratit. Podvědomě cítil, že se smyčka kolem něj stahuje. Rozhodl se odejít. Začít nový život s jinou identitou někde v ústraní.      Naplánoval dokonce i svou domnělou smrt. Ani Pette o jeho přípravách nevěděl. Chtěl se mu ohlásit později, až bude v bezpečí. Právě včera si pojistil vstupenku na svobodu. Dokázal přeprogramovat DNA, držel v ruce klíč ke všem nemocem, ale zároveň i strašlivou zbraň. Uvědomil si, že zneužití by mělo šílené následky. Zničil všechny zápisy kromě těch, co nosí v hlavě. Chystal se zmizet, ale vše se zvrtlo. Pitomá paměť, proč … Jako blesk ho náhle udeřilo poznání. Šel jste do kuchyně, vzal nůž a … vybavil si hlas vyšetřovatele. Nyní si byl jistý, neudělal to!      Rachot závory ho vytrhl z úvah a dovnitř vešli ozbrojení strážci. Už se chystal vyhrknout, že chce mluvit s detektivem, ale předešli ho.      „Vstávat! Máte povolenu návštěvu,“ oznámili mu a počkali, než se vyškrábal na nohy.      „Ruce!“ zavelel jeden z nich. Jen je natáhl před sebe, zacvakl kovové náramky.      „Jdeme!“ chytil ho za rameno a postrčil před sebou. Odvedli ho do přijímací místnosti. Tady už na něj čekal Pette.      „Riči, nemůžu tomu uvěřit! Jak se … !“ dál ho Richmond neposlouchal. Slova mu bzučela kolem uší jako dotěrné mouchy. Nevnímal je. Zíral na lesklý přívěsek. V tu chvíli z něj spadl mlžný závoj.      … vešel do domu, kabát pustil z ruky překvapením. V hale stála Rebeka ve vášnivém objetí s Pettem. Šťastně se usmívala, zatímco jí jeho přítel majetnicky položil paži na rameno. Jak se natočil, kulatý přívěsek se mu zablýskl na krku. Richmonda zaujalo ještě další zablesknutí. Velký kuchyňský nůž, co Pette držel v ruce za zády. I když byl omámen a téměř neschopen pohybu, strach o ženu v něm probudil poslední zbytky rozumu.      „Uteč,“ vyšlo mu chrčivě ze rtů těsně předtím, než Rebece dvaceticentimetrové ostří zajelo do žaludku… obraz se rozplynul.      Vrátil se zpátky do přítomnosti. Stál v holé místnosti s jedním podlouhlým stolem, dvěma židlemi, zamřížovaným okénkem, ocelovými dveřmi a strážci za sebou. Před ním za deskou stolu se nakrucoval ten, kdo vraždil. Přítel, odfrkl si zhnuseně pro sebe. Udělalo se mu zle od žaludku, nejraději ze všeho by mu zakroutil slizkým krkem.      „Proč?“ Obviňující pohled dořekl zbytek za něj. „Pravidla znáš,“ dostalo se mu stručné odpovědi, přičemž odhodil přetvářku. „Proč Rebeka?“ vypravil Richmond ze sebe přiškrceně. „Ji nepotřebují, tebe ano,“ znělo logické vysvětlení. „Nikdo přece neví, že …“ záblesk pochopení dořekl větu za něj. „Proč jsi to udělal?“ zlomil se mu hlas.      „Každý máme svá tajemství. Jen Oni vědí vše. V naší branži nemůžeš věřit nikomu,“ pokračoval omluvným, provinilým tónem. „Zítra tvůj případ převezme zvláštní vyšetřovací komise. Chtějí, abys spolupracoval,“ udělal pár kroků k němu. Richmond štítivě ucouvl. Nebýt těch dvou goril vzadu, vrhl se na něj.      Pette zůstal stát se svěšenými rameny na místě. Snad dokonce pocítil stud. „Bude pro tebe lepší se nevzpírat,“ domlouval mu.      „Víš co, Pette,“ vyplivl Richmond jméno ze sebe, jako by to byl jed. Přitom sáhl do vnitřní kapsy košile, která ušla pozornosti policistů. Nahmatal ampulku se vzácnou tekutinou a nešikovně ji vytáhl. Pouta mu bránila v pohybu, přesto se mu podařilo ji pevně sevřít v prstech.      „Koukej!“ mrštil s ní vší silou o dlažbu, dříve než ochranka stihla zareagovat. Střepy se rozletěly do všech stran, rozstříknutá tekutina se rychle odpařila, zůstal po ní nakyslý zápach. „Kašlu na ně! Vyřiď jim to!“ zvedl hrdě hlavu, poprvé a možná naposledy. Znovu se jim vzepřel, ale tentokrát neustoupí. Alespoň jednou v životě udělá něco, zač se nebude muset stydět.      „Tohle jsi neměl dělat, Riči,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Dostanou, co chtějí. A ty to víš!“ Otočil se a odcházel bez ohlédnutí. *****      Byl zpátky v cele. Zůstal úplně sám s neveselou vyhlídkou na zítřek. Nevěřil, že dokáže svou nevinu. Do zítřka určitě ne, a jakmile se jim dostane do rukou, neunikne. V naší branži nemůžeš věřit nikomu, slyšel znovu svého bývalého přítele. Zdrtilo ho poznání, jak moc se zklamal. Kousky skládačky zapadly na místo. Pette ho zradil, vyžvanil, na čem pracuje, omámil ho kávou a Rebeku rozřezal na kusy, aby podezření padlo na něj. Přepadl ho vztek, jak snadno jim naletěl. Ještě není konec, ještě ne!      Pěstí zabušil do dveří. Znovu a znovu, dokud se špehýrka neotevřela a strážný nenakoukl dovnitř: „Hele, koukej se zklidnit, mladej!“ ozval se rozmrzele. „Promiňte, ale jsem nemocný. Musím brát léky, můžete si to ověřit,“ pousmál se. Pro jednou mluvil pravdu. „V mých osobních věcech najdete označenou skleněnou lahvičku s léky. Přineste mi, prosím, dvě tabletky a hrnek vody,“ požádal slušně a tvářil se, že potlačuje nevolnost.      Špehýrka zaklapla, ale za pár minut se otevřela. Objevily se požadované věci. Dozorce mu dokonce přinesl celou lahvičku. S poděkováním Richmond vzal dva z prášků, vložil je do úst a zapil. Zbytek vrátil zpátky, stejně už je nebude potřebovat. Sice byly původně určeny pro hlodavce, aby jim ulehčil odchod, ale tentokrát posloužily jemu. Věděl dobře, jaký účinek bude mít jed na jeho organismus. Od včera nejedl, konec bude rychlý.      Odebral se k posteli, lehl si a přetáhl deku přes hlavu. Na čele mu vyrazil pot. Usmál se, možná jste vyhráli bitvu, ale válku jsem rozhodl já! Stiskl rty, aby potlačil zaúpění vyvolané žaludeční křečí. Nedostanete, po čem toužíte! Ztrácel cit v nohách i pažích, už to nebude dlouho trvat. Obětoval sebe, Rebeku, tisíce nemocných, ale zachránil miliony životů. Se spokojeným výrazem se ponořil do tmy i se svým tajemstvím. On se vinen necítil…

Názory a komentáře ( 0 /5 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
AloneWolf	1
HadejKdo	1
Haime	1
Jakub.s	2
Kanyapi	2
Kragh	1
Mofik	2
Nejshy	1
Shellma	2
Townie	1
Ursa_Minor	1
Zarabeth	2