Vrahova zpověď Perilan 3. ledna 2006
„Bylo to tak snadný, nemyslíte? Stát na tý vysoký věži, nechat vítr, ať se do vás pořádně opře, a cítit ten adrenalin. A pak jít do práce. Už tam stál na ulici, ochranka kolem nebyla, byl až moc snadnej cíl. Možná to bylo tím, že na tuhle věž postavili stráž. Válela se dva metry vedle mě s proříznutým hrdlem. Dokud se nenaučí cvičit chlapy pro městskou gardu, bude to takhle pořád. Rychlý zakleknutí, nabití kuše, výstřel. Papaláš v dálce se svezl k zemi jak podťatej. Když jsem tuhle zakázku bral, snažili se mě přesvědčit, že on je tady to zlo. Planý kecy, profesionál drží hubu a dělá svoji práci, nezajímá ho, jestli zabije světce nebo arciďábla. Důležitý jsou peníze, a to dost peněz. V duchu jsem pochválil svoji kuši, Erigar ji udělal skvěle, aspoň něco tenhle gnóm svede dobře. Během několika chvil jsem ji rozebral a uložil do malého pouzdra. To pro změnu dalo dost času strážným, co byli poblíž čerstvý mrtvoly, aby se za mnou vydali. Neměl jsem moc času, takže jsem vytáhnul kotvičku a švihem ji hodil na dům naproti. Zhoupnul jsem se, ale moc jsem v tý rychlosti nedomyslel, že vpadnu rovnou do jednoho okna. Pár v posteli na mě koukal dost divně, takže jsem radši rychle vypadnul. Na schodišti už ale čekal jeden strážný, asi půlork. Moc jsem nepřemýšlel a on měl smůlu, protože jsem měl rychlejší meč v ruce. Spěšně jsem ho odtáhl do rohu a očistil si meč o jeho plášť. Nerad po sobě nechávám bordel. Vyběhl jsem ven, teď se mi plány města, co jsem dostal od zaměstnavatele, vážně hodily. Původně jsem si řekl, že to asi bude nejjednodušší přes stoky, ale když jsem doběhl k prvnímu vstupu, kudy asi obyčejně chodí úklidový čety, stály tam dvě stráže. Jednoho jsem trefil dýkou do krku a druhej už byl maličkostí, neměl žádnou těžkou zbroj, tak jsem mu rozseknul krk. Stoky už nepřipadaly v úvahu, protože když byly stráže venku, určitě to pročesávaly uvnitř. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že ten, kdo teď asi někde v chrámu leží s perforovanou lebkou, byl asi velký zvíře, jinak by po mně tolik nepásli. A kdyby to nebylo důležitý, vzali by si na to nějakou druhořadou nulu. Vzal jsem to teda zkratkou, co mi poradil místní šéf zlodějský gildy. Měla vést k východní bráně, která bejvá málokdy strážená. Jenže se to moc nepovedlo, cestou jsem narazil na patrolu, nejspíš jich už bylo plný město a hledali mě. Tři jsem zabil a zbytku zdrhnul po střeše. Dostal jsem se na jeden z nejvyšších baráků a teď už jsem přesně viděl, jak se situace má. Postavili si nějakou základnu poblíž náměstí a patroly dobrovolníků začaly hledat po celým okolí ‚místa činu‘, jak tomu říkají oni. Už jsem byl skoro u brány, když jsem si uvědomil, že mi ještě chybí prachy, dostal jsem jenom zálohu. Sice to dělalo jenom polovinu celý gáže, ale kdo by chtěl přijít o takovej balík, ne? Takže jsem se musel dostat do jeho domu, v lukratorský čtvrti. Tam to šlo v pohodě, tam mě naštěstí nehledali. Sbalil jsem teda prachy, vylezl ven a mohl věnovat úsměv pateru chlápků s vidlemi, co mě asi sledovali a nejspíš si ze mě chtěli udělat jehelníček. Skočil jsem mezi ně, takže se trochu lekli a rozestoupili se. To mi dalo pár vteřin na to, abych vylezl na střechu a toho chlápka, co po mně chtěl vidle hodit, jsem trefil foukačkou do oka. Asi to nepřežil, jedy si vyrábím sám. Alchymisti jsou svině a bůhví, co někdy někomu namíchají. Naučit se těch pár receptů není těžký. Když jsem si vytáhnul dalekohled, zjistil jsem, že nemám moc šancí dostat se bránou z města, východní byla pěkně obsazená. Poslední šancí bylo kontaktovat podsvětí. Jenže při vchodu do kobek si mě našla dobrá dvacítka vojáků. Řekl jsem si, že když už tady mám zařvat, pár jich s sebou vezmu. Odneslo to šest chlapů, pak mě někdo trefil jílcem zezadu do hlavy. Mám takovej dojem, že jste to byl vy.“ Elf věnoval kapitánovi městské hlídky milý úsměv. Veškerá jeho výzbroj ležela na stole kus od něj a kapitán soustředěně zapisoval všechno, co říkal. Pak vzhlédl od kusu pergamenu a zadíval se na výzbroj elfa. Dvě dýky do bot, jedna u pasu, lanko s kotvičkou, ostrý krátký meč, bič, foukačka, kožená zbroj, černý plášť a kuše s hledím. Nikdy takové hledí neviděl, bylo podobné dalekohledům, které vyrábějí na východě. Pak obrátil přísný pohled zpátky na elfa. „Zítra tě čeká poprava. Víš ty vůbec, koho jsi zabil?“ „Je to jenom kšeft. Nestarám se o to, kdo to byl, jestli má rodinu, co pro něj bude truchlit,“ odpověděl elf chladnokrevně. Přes tvář se mu mihnul zvláštní stín, vytvořený plápoláním pochodně. „Stráže! Odveďte si ho. Zítra v osm ráno poprava,“ křiknul kapitán tak, aby ho slyšeli strážní ve vedlejší místnosti. Ve chvíli, kdy se z chodby začaly ozývat kroky, si elf konečně dokázal uvolnit pouta. Rychle chytil židli, na které už pár hodin seděl, a hodil ji vší silou po kapitánovi. Mladý důstojník dopadl tvrdě na podlahu a ztratil vědomí. Stráže přiběhly rychle, ale to už elf držel v rukou svůj meč. Sebejistě protočil meč v ruce a do levačky vzal svůj bič. Šlehnutím biče zlomil prvnímu muži vaz a meč si své místo v útrobách druhého našel rychle. Nechtěl plýtvat časem a rychle se znovu ozbrojil. Kapitán přicházel k vědomí právě ve chvíli, kdy si elf zapínal plášť a otíral krev z čepele do šatů mrtvého. Nájemný zabiják k němu rychle přiskočil dřív, než se stačil úplně probrat, a ze spony ve vlasech vyndal malou ampuli. „Vás by byla škoda, kapitáne Farete. Myslete si, co chcete, ale nezabíjím pro radost. Nalatir nikdy. Sladký sny,“ dodal a přiložil mladému muži k nosu otevřenou ampuli. Kapitán Faret zvrátil hlavu a ihned usnul. Nalatir se zručností sobě vlastní otevřel zamčené okno a vyskočil do tmy přívětivé noci. Do tmy noci, ve které našlo smrt čtrnáct kapitánových mužů.

Názory a komentáře ( 0 /21 )

[ ZNÁMKY ] | [ ZPĚT ]

Nick	Známka
Aandromeda	2
Adelka	1
Alichai	1
Athelas1	1
Bakendrid	1
DonSimon	1
Ferro_the_King	2
Firenator	1
Heldret	1
Holyan	1
Jakub.s	1
Jase	1
JokerS	1
Jon	1
Kanyapi	1
Kraal	1
Lordamen	1
Lutus	1
Meladyanne	1
Mennolly	1
Milwa	1
Mofik	1
Nevyn	1
Odileth	1
RickDevon	2
RubinTiger	1
Tas	1
Teranell	2
Tolpen	1
ToxaLandor	1
Trpasle	1
Tufak	1
VIG	1
Wessna	1
Winitar	2