Ještě daleko horší Davros 7. června 2022
Malé vyhlídkové letadélko s kapacitou sotva deset osob se třáslo ve víru turbulencí a já jsem se třásl ještě víc. Ačkoliv mi to na klidu zrovna nepřidalo, upíral jsem zrak na scenerii za malým oválným okénkem. Andalusii bych za normálních okolností označil za nejkrásnější kousek pevniny, který jsem dosud spatřil. Nicméně nyní bylo spíše děsivé sledovat, jak vlny rozbouřeného moře neúprosně bičují pobřeží, místy skalnaté, jinde lemované písčitými plážemi, na nichž právě bezpochyby vlála červená vlajka označující vstup na vlastní nebezpečí. Na vlastní nebezpečí. Za tato slova budu zřejmě nadosmrti proklínat letiště v Malaze. Měl jsem ale takový pocit, že to stejně moc dlouho nepotrvá. Již třetím dnem zdejší vítr nabíral na síle. Právě z tohoto důvodu se většina turistů, kteří se přihlásili na vyhlídkový let kolem pobřeží, rozhodla svou účast raději zrušit, a to i přes fakt, že byli nuceni zaplatit storno poplatek. Bohužel pro mě se našlo pár bláznů a chorobných šetřilů, jež se rozhodli letět i navzdory poněkud nepříznivým povětrnostním podmínkám, které bohužel nebyly natolik závažné, aby letiště jakékoliv odlety zakázalo. Ať se mi to líbilo nebo ne, jakožto průvodce jsem byl nucen letět také. Právě proto jsem se nejdříve snažil všechny přesvědčit, aby své předchozí rozhodnutí raději přehodnotili a na výlet se vykašlali i navzdory finanční újmě. Jenže mojí smůlou bylo, že mezi účastníky zájezdu nechyběl pár postarších zbohatlíků, kteří se zkrátka odmítali vzdát již zaplaceného zážitku, a dobrodruh, jehož nebezpečí s výletem spojené neděsilo. Jakmile letadlo nabralo dostatečnou výšku, započal jsem upozorňovat turisty na různé zajímavé přírodní úkazy, které zrovna mohli pozorovat. Během mého výkladu s sebou letadlo pod dalším náporem poryvů větru škublo, čímž veškerá má rovnováha vzala za své a já jsem se zřítil na zem. Tedy, že se jedná o zem, jsem si uvědomil až o něco později. Díky nepředvídatelným pohybům kabiny jsem se prve domníval, že jsem přistál na jedné ze stěn či možná dokonce na stropě. Jakmile jsem se vzpamatoval dostatečně na to, abych mohl pohledem zkontrolovat cestující, učinil jsem tak. Dáma, jejíž vzezření dokonale odráželo společenskou vrstvu, do níž patřila, hystericky povykovala a ze všech sil se držela svého manžela, který se ji snažil uklidnit. Naproti tomu bych řekl, že dobrodruh sedící na druhé straně si vyhrocenou situaci vyloženě užíval, z očí mu čišelo vzrušení a pravou rukou rytmicky poklepával na opěradlo, jako by tím snad mohl ovlivnit stabilitu třesoucího se stroje. A já jsem se snažil zvednout ze země. Po pár neúspěšných pokusech jsem se konečně vyškrábal na nohy a doklopýtal ke dveřím do kokpitu. Úplně jsem zapomněl zaklepat a jednoduše jsem otevřel, z čehož pilot nebyl zrovna nadšený. „Sakra, člověče, tady nemáte co pohledávat!„ zakřičel na mě španělsky a dál se věnoval řízení. Jindy bych utrousil nehezkou poznámku, nicméně v situaci, jako byla tato, jsem mu tu silně rozladěnou reakci nemohl zazlívat. „Promiňte,“ odvětil jsem, „rád bych věděl, co se to děje.„ „Počasí se zhoršuje, z letiště hlásí, že se máme urychleně vrátit,“ informoval mě. Tón jeho hlasu jsem neshledal zrovna povzbudivým, narozdíl od obsahu, který jako by mi vytrhl z paty příslovečný trn. Vše nasvědčovalo tomu, že tento nedobrovolný výlet nebude mít dlouhého trvání. Přikývl jsem, ačkoliv on to zajisté nemohl vidět. S notnou úlevou patrnou určitě i v mém výraze jsem se obrátil k pasažérům. „Jak jste si sami nejspíše všimli, počasí se zhoršuje, takže,„ v tu chvíli jsem byl silnou turbulencí donucen rychle se zachytit rámu dveří, „takže se vracíme na letiště,“ přetlumočil jsem pilotova slova, která v mém podání zněla o poznání radostněji. Postarší muž vstal se svého sedadla a již se nadechoval, aby mi řekl něco pěkně od plic, když vtom ho další silný otřes posadil zpět na místo. Ani tato nepříjemnost ho však nepřiměla zůstat v tichosti. „To je tedy výlet, tohleto,„ hartusil nespokojený turista, „za ty peníze bych čekal něco lepšího,“ přisadil si, jako by mu snad těch pár desítek euro nějak výrazně ztenčilo bezpochyby velmi tučný rozpočet. Když se k tomuto poněkud jednostrannému rozhovoru přidala i jeho paní, raději jsem předstíral, že je přes všechen ten hluk neslyším. Onen prvotní optimismus způsobený brzkým návratem na pevnou zem mě během té chvíle přešel. V hlavě se mi mihla obava, že pokud mou smrt nezaviní infarkt ze stále se zhoršujících turbulencí, nějakým způsobem se o to postará tento zámožný pár. Raději jsem obrátil svou pozornost zpět k pilotovi. V tu ránu výhled z kokpitu zastínila hustá mračna, přes která nebylo vidět dále než na pár centimetrů. Jediné, co jsem byl schopen spatřit, byl pilotův zoufalý výraz odrážející se v čelním skle. V té chvíli mi bylo jasné, že je zle. Jedné věci jsem si však vědom nebyl, přesněji řečeno faktu, že by mohlo být ještě hůř. Přinejmenším do chvíle, kdy se jeden z turistů zvedl ze svého místa a zamířil si to ke kokpitu. Netuším, zda se mi to jen zdálo, nebo jestli opravdu dokázal celou krátkou, avšak poněkud krkolomnou trasu ujít víceméně rovně, aniž by se musel přidržovat sedadel. Jak jsem později zjistil, nebyl to nikdo jiný než onen dobrodruh, kterého současný stav věcí zřejmě ani trochu nerozhodil. Inu, jeho klid bych si přál mít. Prošel kolem mě, jako bych nebyl ničím víc, než součástí atmosféry, již řádně napjaté, nutno dodat. Ihned se jal pilotovi vysvětlovat, co vše dělá špatně, jak by měl podle něj řídit a dokonce měl tu drzost si po mně dovolit chtít, abych ty jeho řeči překládal. Jelikož toto už na mě bylo příliš, mírně jsem zvýšil hlas. „Pane, vraťte se laskavě na své sedadlo!„ snažil jsem se ho usměrnit, dlužno podotknout, že ne příliš úspěšně. V té chvíli jsem byl skutečně rád, že pilot nerozumí česky, a z hloubi duše jsem doufal, že nikdo z turistů nerozumí pro změnu španělsky, jelikož se ze Španělových úst sypala jedna nepříznivá prognóza za druhou. Abych byl upřímný, v té chvíli jsem sám litoval, že této řeči rozumím. Byl jsem natolik rozhozen současným stavem událostí, že jsem až do této chvíle úspěšně ignoroval prudký pokles tlaku, který mi již hodnou chvíli rval ušní bubínky. Až když dobrodruh konečně vzdal své snahy naučit našeho pilota něco, co podle něj nebohého Španěla nejspíše nikdy nenaučili, se mi v hlavě ozvala pronikavá bolest, jejíž původ mohl být toho času dvojí. Zaprvé mohlo jít o střední ucho, které se již delší dobu nevybíravě hlásilo ke slovu a nyní ještě přidalo na intenzitě. Druhá možnost, k níž jsem se vpravdě přikláněl, měla za původ této nepříjemnosti neodbytné řeči tří turistů, které jako by mi za tak krátkou dobu stihly do hlavy vyvrtat nemalý otvor. Náhlý propad do nižší vrstvy atmosféry mě však přesvědčil o správnosti první teorie. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl nahlas. V zoufalé snaze urychleně si uši i nos zacpat, čímž jsem chtěl předejít dalšímu nechtěnému poklesu tlaku uvnitř mé lebky, jsem zapomněl věnovat pozornost své rovnováze, a tak mě další z nárazů o nevyzpytatelné vzdušné proudy poslal přímo k zemi. Tehdy jsem si s hrůzou uvědomil, že nejsem tím jediným, co se v současné chvíli řítí dolů. Podle všeho stejným směrem mířil i náš aeroplán, ovšem s tím rozdílem, že on padal z výšky mnohonásobně větší. Ačkoliv bych předpokládal, že v této fázi již budu několik minut po smrti způsobené srdeční zástavou, stále jsem ležel přišpendlený k podlaze a utápěl se v čiré dezorientaci. Pro nějaké lepší pochopení všeho, co se právě událo, mi chyběl poměrně velký úsek času. Za těch několik minut – i když přímo smrtelně děsivých, jen co je pravda – jsem zkrátka neměl šanci vstřebat ten prostý fakt, že každým okamžikem nejspíš umřu. A proto i přese všechny důkazy, jimiž jsem byl obklopen, jsem si po zbytek nepohodlné cesty k zemi říkal, že přeci není možné, aby se mnou spadlo letadlo. Přesněji řečeno jsem tomu všemu odmítal uvěřit přesně do chvíle, co přišel náraz. Po něm už se nedělo nic. Stále jsem pod sebou cítil tvrdou podlahu, hlavou se mi šířil silný hukot a odkudsi z dálky ke mně doléhaly blíže nedefinovatelné hlasy z okolí. My neumřeli. Až záhy mě zalil příval emocí spojených s tímto zjištěním. A ihned poté bolestné poznání. Unikl jsem sice smrti, hněvu turistů však nejspíše ne. A popravdě jsem si nebyl zcela jistý, co z toho je horší. Nouzový východ se pomalu otevřel a mně se naskytl pohled na oblázkovou pláž, za níž se rozkládal řídký palmový les. Na první pohled mi bylo jasné, že se musí jednat o civilizací nedotčené místo. Snad ani nemusím říkat, že jsem z tohoto zjištění nebyl zrovna nadšen. Mé rozladění zmíněnou neblahou skutečností však sdíleli i postarší manželé, kteří se z předchozí zkušenosti s nouzovým přistáním zdáli řádně vylekaní. Vlastně jsem se divil, že někoho z nich ještě netrefil šlak. Alespoň něco pozitivního, pomyslel jsem si. Ono totiž není žádná legrace, když některý z turistů skončí v nemocnici, to mi věřte. Jakmile jsme všichni opustili letadlo, panička na mě vrhla pohled, jenž signalizoval, že jestli tady někdo skončí v nemocnici, budu to já. Mimoděk jsem ucouvl, když se vydala pomalým krokem směrem ke mně. Dodnes je mi záhadou, jak v těch svých botách na vysokém podpatku dokázala chodit po oblázcích na pláži. „Pane průvodce,“ začala, již z jejích prvních slov jakoby se linul pach síry, „tohle jsme si nedomluvili. Koupili jsme si vyhlídkový let a ne ztroskotání! Toto je nehoráznost, budu si stěžovat!„ zakončila svůj jedovatý proslov a zabodla do mě pohled zesílený nejméně přes deset dioptrií. Zaujal jsem obrannou pozici a pro jistotu jsem ještě o krok ustoupil. „Paní Novotná, já jsem pouhý průvodce, není v mé moci ovládat počasí. Ani na mě nemůžete házet vinu za to, že jste mermomocí chtěli letět, i když jsem vás varoval, že povětrností situace není zrovna bezpečná,“ odvětil jsem poněkud rozladěným tónem. Zřejmě aby zvrátil rovnováhu sil, zapojil se do diskuze její manžel. „Ovšem nemůžete popřít, že přemrštěné storno poplatky vaše vina jsou,„ mínil na pohled až příliš sebejistě. Hlasitě jsem si povzdechl a pohlédl na ty dva jako na školní dítka absolutně neznalá systému. „Podívejte se, naše cestovní kancelář se zrušením výletu také přichází o zisk, stejně jako ti, kterým platíme za určité služby, jako například tady pan pilot a společnost, pro niž pracuje.“ Zatímco jsem se víceméně neúspěšně snažil těm dvěma snobům vysvětlit, že za nastalou situaci skutečně nenesu pražádnou odpovědnost, náš pilot, s pomocí turisty milujícího dobrodružství, zatím zachránil z letadla co se dalo a postavil menší přístřešek, který nás měl ochránit před případným deštěm. Dokázali svou práci správně koordinovat i navzdory tomu, že jeden mluvil česky a druhý španělsky. Evidentně si rozuměli. Já však nestačil zachytit žádnou podrobnost z jejich rozhovoru, neboť jsem věnoval převážnou část pozornosti dvěma plně funkčním továrnám na stížnosti. Když už jsem si myslel, že poháru mé trpělivosti hrozí každou chvíli přesažení kapacity, přerušil naši hádku čísi hlas. „Pane a paní Novotní, chápu, že jste asi rozladění, ale momentálně máme daleko větší problémy než to, na koho hodit vinu. Pro začátek navrhuji někoho vyslat, aby se pokusil najít nějaký nekontaminovaný zdroj vody, tady pán,„ pokynul k pilotovi, „by se mezitím mohl pokusit zprovoznit vysílání, abychom mohli dát vědět záchranářům, kde jsme,“ shrnul dobrodruh naše možnosti. Nestačil jsem se divit, že se mu ty dva podařilo dočasně uklidnit. Později se ho budu muset zeptat, jakým zázrakem toho dosáhl. Každopádně jsem mu byl vděčný, i když jsem si částečně připadal jako blbec, přeci jen, průvodce jsem tu já, ne tenhle podivný turista. Po menší debatě bylo rozhodnuto, že já a zmíněný člověk se vydáme hledat vodu, zatímco boháči zůstanou zde, schovaní před deštěm v malém přístřešku, a budou dělat to, co umí nejlépe - nic. Pilotovi jsem v jeho mateřštině vyložil, že by nebylo od věci pokusit se zkontaktovat kohokoliv, kdo by nám mohl pomoci. Všichni se, ať už s radostí či bez, chopili daných úloh. Právě tady začal několikahodinový pochod palmovým porostem. Tedy alespoň tak to vnímaly mé unavené nohy. Podle dobrodruha jsme šli slabou půlhodinu. Ať měl již pravdu kdokoliv, po určité blíže nedefinované době jsme narazili na něco v této pustině nanejvýš nečekaného. Již jsem sotva pletl nohama a před očima se mi dělaly mžitky, když jsem došlápl na něco až příliš tvrdého, rovného a hladkého, aby se jednalo o cokoliv z tohoto lesíku. Pohlédl jsem dolů a naznal, že buď již blouzním z únavy nebo skutečně stojím na asfaltové silnici, která musela zákonitě vést do civilizace. Velmi brzy mi bylo sděleno, že se jedná o druhou možnost. Ačkoliv já bych tipoval spíše tu první. Vzhledem k tomu, že jsme zřejmě našli cestu z tohoto zdánlivě zapomenutého místa, rozhodlo se, že já tu počkám a dobrodruh se vydá nazpět a přivede sem i ostatní. Jelikož jsem si byl víc než jistý, že nedokážu ujít už ani jediný centimetr navíc, nemohl jsem než souhlasit. Usadil jsem se na menší kámen nedaleko vozovky, opřel jsem se o kmen stromu a i navzdory úporné snaze zůstat při vědomí až do turistova návratu, jsem byl velmi záhy stažen hluboko pod hladinu říše snů. Vzbudilo mě až hlasité reptání, které se nedalo přisuzovat nikomu jinému než zámožné dámě. Popravdě, tentokrát jsem se jí ani moc nedivil. Mít na sobě její obuv, zřejmě bych měl po takové cestě chodidla samý mozol. Tedy pouze za předpokladu, že bych dřív někde nehodil držku. Nyní, jelikož jsme téměř všichni byli poněkud vyčerpaní, nám nezbylo než čekat, kdy kolem pojede nějaký vůz, jehož řidič by byl ochoten nás svézt, nebo alespoň oznámit naši polohu na policii v nejbližším městě. Během čekání na spásu v podobě motorového vozidla jsem si vyslechl ještě taková kvanta výtek, jež by bez problému naplnila bazén olympijských rozměrů. Právě tehdy jsem si vzpomněl na otázku, kterou jsem si kladl těsně před zahájením své průvodcovské kariéry. Jsou Češi na dovolené skutečně tak strašní, jak se povídá? Nyní jsem již odpověď znal: Ne, jsou ještě daleko horší!

Názory a komentáře ( 0 /0 )

[ ZPĚT ]